O rozehřátí publika se postarala dvojice Black Holes, kterou v Headlineru moc dobře známe. Objevili jsme ji díky rubrice Feedback a od té doby se dostala až na titulní stránku listopadového čísla v roce 2022. Takže jsem věděl, co mě čeká. Kateřina Nikola a Martin Beneš standardně předvedli energický set muziky postavěné na hutném zvuku nekompromisní basy a úderných bicích, ve které kloubí syrovou kytarou (hranou na basu) muziku s elektronickými prvky a melodickým zpěvem. Právě příklonem k elektronice, který se datuje od jejich druhého alba Time to Say Goodbye, jehož recenzi si můžete přečíst zde, dvojice svůj projev přiblížila daleko širšímu okruhu posluchačů. A co je důležité, funguje to i naživo, což bylo patrné z reakcí převážně anglicky mluvícího publika v Café V lese.
Po krátké přestávce věnované přestavbě pódia ho opanovali The Clockworks a zahájili svůj set, který prakticky kopíroval album Exit Strategy. A vlastně se není čemu divit, protože album je pojato v podstatě koncepčně a kapela na něm vypráví příběh, ve kterém se hlavní hrdina (představující samotnou kapelu) nejistě pohybuje životem z Galway do Londýna. Samotné album stojí za zmínku také proto, že na něm kapela, která se proslavila naštvanými, podrážděnými a nervózními postpunkovými singly o zmeškaných letech nebo špatných zkušenostech se zákaznickými linkami, dozrála, rozkvetla a zkouší něco nového. Proto také na pódiu nestála jen kytarová a basová komba, ale i elektronické piano a syntezátorový pad, které občas ovládal baskytarista Freeman.
Stejně jako album Exit Strategy i celý koncert otevřela balada Deaths and Entrances, která byla naživo ještě emocionálnější než na albu. Na potemnělé pódium nastoupil James McGregor, sedl si za klávesy a brnkal na ně smutné a srdceryvné klavírní akordy a do toho zpíval slova o jedné melancholické halloweenské noci v Galway až k refrénu, ve kterém se přidali ostatní členové kapely, a ze kterého se mi ježily všechny chlupy na rukou, zádech a kdovíkde ještě. Následovaly dvě skutečné indiepopové hymny Bills And Pills a Mayday Mayday, které mají potenciál rozdovádět daleko větší haly, než je komorní klub Café V Lese. A věřím, že je v takových halách a na pódiích festivalů, v brzké době budeme slýchat, protože tam The Clockworks zcela jistě míří. Následovalo uklidnění ve formě pomalé podmanivé Hall of Fame o zkoumání sebe sama, vystřídané peckou Car Song rozvíjející se v kakofonii tříštících se činelů a drásavých kytar. Tak to pokračovalo, a právě tyto změny tempa a intenzity dávaly setu The Clockworks vítanou dynamiku. Po písních z alba se kapela v závěru setu vytasila staršími singly Blood of The Mind, Endgame nebo The Future is Not What It Was, které se na něj nedostaly.
Z kapely na pódiu bylo patrné nasazení a nadšení. Přestože James McGregor není prototypem klasického frontmana a působí na pódiu v podstatě stydlivě, tak si dokázal svým tu zoufalým, tu syrovým vokálem publikum podmanit. A to i díky tomu, že za sebou měl skvěle sehranou kapelu. Basák Tom Freeman s basou pověšenou tak vysoko, že kdyby ji měl výš, tak už hraje na housle, jistil kapelu ze spodu dominantními basovými linkami za výrazné podpory precizních bicích Damiana Greaneye. Kytarista Sean Connelly dával důrazné a agresivní riffy ale i úžasná sóla. Nikdo z nich však neměl potřebu exhibovat, všichni se svojí hrou podřizovali jednotlivým songům a tím z koncertu vytvářeli do posledního detailu dotažené umělecké dílo.
Jasně, leckdo by mohl namítnout, že muzika The Clockworks není bůhvíjak inovativní (ale která dnes vlastně je), a že v ní můžeme slyšet různé vlivy. To je sice pravda, ale i tak je album Exit Strategy zcela bez debat vystřelilo do řad nejslibnějších ostrovních kapel. A svojí osobnostní silou a přirozenou skromnou přitažlivostí to potvrdili i v Café V lese. A mohu-li predikovat, tak to také možná byla poslední možnost je vidět v komorním prostředí klubu. Jak už jsem psal výše, ta partička míří do větších hal a na velká pódia festivalů.
Hodnocení: 82%
The Clockworks, Support: Black Holes
20. březen 2024, Café V lese, Praha