Jako předkapelu si skupina do Prahy přivezla trio Sunday (1994), jehož hudba se pohybuje na pomezí indie popu a dream popu. Hudbu Sunday (1994) jsem neznal, ale při poslechu jejich nahrávek cestou do Prahy jsem si říkal, že to bude dobrý support. A byl víc než dobrý. Zpěvačku Paige Turner, kytaristu Lee Newella a anonymního bubeníka známého jako X v Praze doplnila ještě výborná baskytaristka Lola Colette, která ústřední trojici doprovází při živých vystoupeních.
Půlhodinový set stačil, aby mě, a dle reakcí publika nejen mě, předskokani přesvědčili. Předvedli energické vystoupení plné snových aranží, melancholických motivů, neodolatelných melodií a vintage estetiky. Evokovalo soundtracky kultovních filmů devadesátých let minulého století. Středobodem všeho byla výborná vokalistka Paige Turner, která ovládla celé pódium i publikum pod ním. S chutí bych si dal jejich plnohodnotný koncert.
Jakmile jejich set skončil, nastala pauza nutná pro přestavbu pódia, ale ani při ní jsem se vůbec nenudil. Když z reproduktorů hraje This Corrosion od The Sisters of Mercy, Baby´s On Fire od Briana Ena nebo Another Tear Falls od The Walker Brothers, tak vás to prostě nenechá v klidu a pauzu strávíte pohupováním boků s úsměvem na rtech. Přesto se však publikum, ve kterém byla řada dívek a mladých žen oděná do stylových šatů nebo sukní s volány, které ctily estetiku The Last Dinner Party, těšilo na headlinerky večera.
Poté již na pódium nastoupily Abigail Morris (hlavní zpěv), Georgia Davies (basa), Lizzie Mayland (kytara), Emily Roberts (kytara) a multiinstrumentalistka Aurora Nishevci (klávesy) doprovázené bubeníkem Casperem Milesem. Mimochodem pódium bylo střízlivě, leč velmi působivě, vyzdobené závěsy, které evokovaly rozhrnutou oponu, klenbami se zavěšeným zvonem po stranách a oltářem ozdobeným zábradlím uprostřed. Podtrhovalo to teatrální barokní estetiku The Last Dinner Party. Zajímavým prvkem byly siluety vlaštovek a rorýsů zavěšené ze stropu nad pódiem, jejichž odlesky při ztlumených světlech efektně tančily po zadní stěně pódia vyzdobené nařasenou plachtou.
Zpět k samotnému koncertu, v jehož průběhu zazněly téměř všechny skladby z obou alb kapely. Kapela bohatý set otevřela první skladbou z druhého alba From the Pyre, tedy songem Agnus Dei. Abigail Morris tančila po jevišti a zpívala o radostném fatalismu „Přichází apokalypsa a nemůžu se jí nabažit“. Každé její gesto a každá pirueta vyvolávaly nadšení publika. Následovala ne úplně milostná píseň Count the Ways, do které vstoupila kytaristka Emily Roberts svými drsnými riffy na bronzovou kytaru, aby hned od začátku prokázala, proč je považována za indie kytarovou hrdinku nové generace. Přes energické pecky jako Caesar on a TV Screen nebo Second Best se set zhruba ve své polovině dostal do emotivnější části, ve které nástroje ustoupily vokálům. Když se při folklórně laděné Woman Is a Tree spojily hlasy všech pěti žen ve výkřiky bolesti, mělo to sílu schopnou odtlačit první řady pod pódiem do hloubi sálu. I následující skladba Gjuha, což v albánštině znamená Jazyk, která reflektuje vztah klávesistky Aurory Nishevci k jejímu mateřskému jazyku, také přinesla hluboké emoce, úžasné vícehlasé vokály a také Emilyn doprovod na mandolínu. Po poslední skladbě základní hrací doby, kterou byl hit Nothing Matters doprovázený koordinovanými tanečními pohyby všech členek kapely, samozřejmě nemohl chybět přídavek ve formě krásné skladby This Is the Killer Speaking a reprízy úvodní Agnus Dei.
Po skončení koncertu jsem si uvědomil, že přestože tvorbu The Last Dinner Party znám, nebyl jsem na to, co jsem ve Foru Karlín zažil, připraven. Uvědomil jsem si, že celá diskografie The Last Dinner Party byla vytvořena, aby byla hrána a prožívána naživo. V každé písni je tolik života! Naplno se může projevit pouze při živém vystoupení. Každý prvek show - scéna, zvuk, kostýmy, světla, muzika, vokály - mě uchvátil. I setlist byl sestaven skvěle. Bavila mě jeho dynamika, proplétání hlasitějších, teatrálnějších skladeb s těmi intimnějšími, přirozené přechody mezi epickou rockovostí a až operními sbory. Z koncertu jsem odcházel s vědomím, že jsem zažil spektakulární audiovizuální zážitek, o kterém by se toho dalo napsat ještě mnoho. Ale nejlepší je to zažít. The Last Dinner Party opět potvrdily, jak fantastická a vzrušující kapela jsou.
The Last Dinner Party: 95 %
Forum Karlín, 17. únor 2026, Praha, Support: Sunday (1994)
