Před Tommym zahrál Mike Dawes, o generaci mladší britský kytarista vyznávající podobný styl hry. Předvedl ohromujcí arzenál kytarových technik na směsi coverů jako All Along the Watchtower nebo Jump od Van Halen a vlastního materiálu jako je třeba jeho působivá kompozice Boogie Shred. Mike prozradil, že jde o jeho úplně první návštěvu Prahy. Jen málokdo odehraje svůj první koncert v Česku rovnou na Hradě. Ale taky jen málokterý předskokan sklidí potlesk ve stoje.
Po krátké přestávce nastoupil na pódium Tommy Emmanuel. Začal čistě instrumentálním kusem, ale na rozdíl od Mikea svůj set proložil i několika zpívanými skladbami jako starý bluesový standard Sixteen Tons nebo Maxine z jeho nejnovějšího alba Living in the Light. Tommy i před ním Mike se ptali, kdo z diváků sám hraje na kytaru. Podle odezvy snad polovina sálu, což dává smysl. Emmanuel letos oslavil kulatých 70 let, ale na jeho prstech jako kdyby se věk vůbec neprojevil. Ruce se mu míhaly nejen po hmatníku, ale po celém těle kytary ve smršti pohybů, která se očima ani nedala stíhat, a tím z nástroje produkoval hudbu jako za několik muzikantů najednou. Melodie, harmonie, basová linka, perkuse, to všechno poctivě naživo, bez jakýchkoliv digitálních triků, jen díky poctivé virtuózní práci prstů. A u toho ještě stíhal publikum bavit drobnými vtípky, jako když najednou na chvíli zvednul ruku a klidně dál hrál pouze tou druhou, nebo když uprostřed skladby zahodil kapodastr a hrál v klidu dál, jako kdyby se nechumelilo a on si právě neposunul ladění celého nástroje o několik tónů.
Vystoupení v podobném stylu by se snadno mohlo utopit v exhibici kytarové techniky, která by nakonec přestala bavit i kytaristy, to ale Emmanuelovi díky pestrosti zvoleného repertoáru nehrozilo. Střídal instrumentální kusy se zpívanými, vlastní skladby s covery, předem nacvičené aranže s divokými improvizacemi. Zařadil dokonce „bubenické sólo“, ovšem celé hrané rukou a metličkou na tělo kytary. Není divu, že její tělo bylo na některých místech prošoupané přes lak až na dřevo.
Píseň The Duke věnoval nedávno zesnulému českému kytaristovi Standovi Barkovi, se kterým v minulosti sdílel pódia. Na Barka vzpomínali i pořadatelé v úvodu koncertu. Ke konci svého vystoupení Emmanuel zahrál instrumentální koláž několika motivů od Beatles (Lady Madonna, While My Guitar Gently Weeps a několik dalších), k níž připojil i klasický kytarový kus Classical Gas od Masona Williamse. Na samotný závěr si pozval zpátky na pódium Mikea Dawse. Tihle dva spolu, to vydalo za celý kytarový orchestr! Vpálili do publika svou verzi Smells Like Teen Spirit a končili emotivní předělávkou Slow Dancing in the Burning Room od Johna Mayera, kde nechali publikum zpívat jednoduchý, ale velmi funkční motiv až do úplného konce, kdy se oni sami postupně ztišovali, až zůstalo znít jen sbory.
Ve Španělský sále se zvuk krásně rozléhal, aniž by ztrácel na čitelnosti, jeho akustiku si prý Tommy chválil i při zvukové zkoušce. A během koncertu stačilo pustit z reflektorů jen jednu nebo dvě barvy, kterými se nasvitily bohatě zdobené lustry a stěny sálu a exkluzivní atmosféra se tvořila prakticky sama. Byl to zkrátka výjimečný koncertní zážitek, který si o den později vychutnal i český prezident.
Hodnocení: 90 %
Tommy Emmanuel
Support: Mike Dawes
Španělský sál Pražského hradu, Praha
22. listopad 2025