Společně s Currents přijeli také tři další zvučná jména americké a britské scény a bylo se tedy už od sedmé hodiny večerní na co koukat. Jako první se do toho opřela americká partička Sentinels, která ve světě tvrdé hudby zatím příliš velké jméno nemá. V postupně plnícím se klubu to však na jejím výkonu, a především odezvě fanoušků, nebylo příliš znát.
Sentinels naběhli na pódium s obrovským sebevědomím a od prvních tónu určovali ráz večera, který byl teprve na svém začátku. Kapela nekompromisně pálila jeden song za druhým, přičemž bavila i svým živelným projevem na pódiu. Zejména dlouhovlasý frontman Josh Hardiman působil jako velký kazatel, který si krom jiného vyžádal i první circle pity. „Bordel“, který se na tvrdé žánry sluší a patří, tak odpálila již první z předkapel, která velmi mile překvapila.
Sentinels
To další vystupující už natěšeným publikem tepali o něco více. Na pódium totiž vylezli britští Oceans Ate Alaska, kteří si za čtrnáct let na scéně vytvořili pověst věhlasné kapely propojující rytmicky nepředvídatelné party s těžkými disonancemi. Na tuhle partu jsem byl obzvlášť zvědavý, protože v nedávné době prodělala změnu na pozici zpěváka, jež zaujal potetovaný obr Joel Heywood. A nutno podotknout, že takhle změna kapele prospěla.
Hned při druhé písni Paradigm obrovitý frontman vlezl do rozlíceného kotle a definitivně tak propojil kapelu s davem. V průběhu setu kapela působila neskutečně sebevědomým dojmem a jejich uši drásající riffy všechny přítomné vtáhly do děje. Oproti první předkapele byl jejich set mnohem dynamičtější a zároveň melodičtější díky peckám jako Hansha, Nova či závěrečné Escapist. Tahle show publikum rozehřála víc než dostatečně a bylo pěkné sledovat, jak si to dojatý Heywood s fanoušky náramně užívá.
Oceans Ate Alaska
S napětím pak fanoušci očekávali miláčky scény Being As An Ocean, kteří ten večer byli možná tou vůbec nejpopulárnější kapelou, soudě dle počtu sledujících fanoušků na sociálních sítích a bohaté kapelní historii. Do Prahy však skupina přijela bez ikonického frontmana Joela Quartuccia, který z rodinných důvodů musel evropskou štaci vynechat. Namísto něj se mikrofonu hostila poněkud překvapivě Djamila Boden Azzouz, tedy frontwomen jiné metalcorové party Ithaca.
Musím říci, že jsem byl jejím projevem a celkovým výkonem Being As An Ocean příjemně překvapen, neboť na kapele nebylo vůbec znát, že se zpěvačkou hraje teprve šestnáctý koncert na turné. Místy až zoufale znějící výšky jejího nekompromisního screamu parádně zapadaly do melancholického a o poznání melodičtějšího setlistu. Ačkoli ten večer byli Being As An Ocean „nejměkčí“ kapelou, dokázali i přesto publikum uhranout místy až snovou atmosférou a udrželi pulz publika na vysokých číslech.
Being As An Ocean
Po půl desáté už davový tonometr zcela vybouchl, když se pod rouškou tmy na pódiu zjevilo pět postav za doprovodu intra písně Living in Tragedy, Currents naléhavě zahájili svou metalcorovou epopej, která ve výsledku pojala čtrnáct, nebál bych se říct až kapelních hitů.
Osobně jsem byl nejvíce zvědavý na projev samotného zpěváka Briana Willea, jehož hlasový rozsah je jednou z hlavních domén Currents, kteří stále získávají vetší uznání na scéně. A své pověsti Wille a spol skutečně dostáli i na pódiu. Vyjma zdařilého zvuku kapela oplývala suverénním projevem a dokázala naživo také převést určitou temnou atmosféru svých nahrávek.
Currents
Skupina poskládala naprosto parádní set, když do něj zahrnula pecky ze všech tří alb včetně tracků Apnea a Shattered z debutové desky The Place I Feel Safest. Vyjma úvodní Living in Tragedy, Currents zahájili koncert dalšími dvěma tracky Vengeance a Remember Me z novinky The Death We Seek (2023). Dále navázali nejlepšími kousky z druhého alba The Way It Ends (2020), aby následně koncert opět zakončili písněmi z poslední desky.
Těžko vlastně říci, kterou skladbou Currents fanoušky nejvíce potěšili. Podobně jako jiní přítomní, i já jsem žasl nad projevem Briana Willeho, který s naprostou lehkostí přecházel z andělsky čistých cleanů do vysokých i nízkých screamů, přičemž jeho úchvatný hlasový rozsah rezonoval celým sálem. Jeho bujná zrzavá hříva se na pódiu rozléhala stejně divoce, jako jeho kytaroví souputníci drtili své hluboce laděné struny. Fantastické také bylo, jakým způsobem skupina dokázala předat těžké emoce svých písní, které často atakují posluchačovy nejtemnější myšlenky.
Gradující koncert nakonec vyvrcholil novými hity So Alone a Unfamiliar, což obecně demonstrovalo fakt, jak moc je nová deska u fanoušků Currents oblíbená. Tomuhle večírku téměř nic nesházelo, přesto si myslím, že si hlavní kapela večera zasloužila o něco více času. Jejich show skončila stejně rychle jako začala. A také se domnívám, že by Currents slušel větší prostor, jízda to byla vskutku enormní a zasloužila by si větší produkci.
Currents