Už na Národní třídě bylo jasné, že se chystá něco velkého. Mix starých pankáčů a mladších ročníků, u nichž byste marně hledali barevná číra – dominovala černá a soustředěná očekávání. Když pak na pódium přišli Buzzcocks v čele se zpěvákem a kytaristou Stevem Digglem, sako šlo po úvodním sólu na foukačku okamžitě dolů.
Diggle sice loni oslavil sedmdesátku a na jeho frázování je to občas znát, ale ten chlap má stále energie na rozdávání. Hlasové limity ve výškách, které mu publikum ochotně pomáhalo dotahovat, bohatě vynahrazoval živelným frontmanstvím v podobě neustálého kontaktu s publikem, úsměvy, ukazování prstem a „placáky“ s prvními řadami.
Zvuk se sice prvních pár skladeb hledal a pod pódiem nebyl zrovna křišťálový, ale postupně se zlepšil. Při šesté Sick City Sometimes nastal totální hudební i divácký mayhem. Je fascinující, jak tahle věc z „plonkového“ období kapely živě funguje. A to i díky skvělému bubnování Dannyho Farranta. Z jiného než tradičního soudku Buzzcocks byla i hypnotická Why Can’t I Touch It?. Groovy rytmika a dominantní bicí posunuly zvuk kapely někam k Public Image Ltd. Diggleovo kytarové sólo v téhle poloze bylo navíc skvělé.
Vizuálně šlo o punkový minimalismus: žádné plátno, žádné efekty, jen pár světel a čtyři chlapi (všichni kromě basáka Chrise Remingtona v košilích), kteří do toho 100 minut pořádně šlapali. Přestože v Praze už nestál na pódiu žádný z původních členů, duch kapely byl přítomný naplno. Repertoár čerpal hlavně z let 1977–1979 a z posledních dvou alb, ale nepůsobil jako muzeum. Buzzcocks nejsou dokonalí, ale mají energii a kontinuity. Diggle drží pochodeň a je vidět, že ho to stále baví.
Když při Love You More vletěli na stage dva crowdsurfaři, ochranka znervózněla, ale kapelu to jen nakoplo. Největší „smash“ přišel podle očekávání s Ever Fallen in Love. Digglemu sice praskla struna a musel měnit nástroj, ale zaplněné Rock Café to odzpívalo za něj s pořádnou vervou a radostí. Závěrečná Harmony in My Head, natažená snad na deset minut, byla pak už jen hlasitou oslavou toho, že i bez Peta Shelleyho má tahle značka právo na existenci. Duch kapely se tam prostě vznášel.
Ti, kdo přišli, tak dostali přesně to, na co se těšili. A nelitovali.
Večer otevřeli pražští Nežfaleš. Jako support byli logickou volbou – bez odkazu Buzzcocks by jejich melodický punk-rock s českými texty pravděpodobně zněl dost jinak. A i když zvuk byl dost nečistý, solidně zaplněný klub s kapelou řadu jejích pecek odzpíval. Ocenil i novinky Autopilot a Vyšehradští jezdci z nového alba Dávka štěstí. Padesátiminutový set byl možná o deset minut delší, než by bylo zdrávo, ale svůj úkol – rozehřát publikum pro britskou legendu – splnili Nežfaleš se ctí.
Buzzcocks: 75 %
Rock Café, 25. února 2026, Praha
Support: Nežfaleš
