Právě díky setlistu večer nepůsobil jako nostalgická vzpomínka, ale jako potvrzení, že Parkway Drive dnes stojí v první lize metalového koncertního zážitku.
Ještě před začátkem bylo jasné, že tahle zastávka turné bude skromnější než ta podzimní. Sám jsem viděl zářijovou show ve Vídni, takže se srovnání nabízelo. Parkway Drive ale ukázali, že i s menší produkcí dokážou postavit show, která nepůsobí osekaně. Scéna si udržela svou typickou mohutnost, nechyběla smyčcová sekce, taneční doprovod ani oheň, jen v menší míře. Z velké konstrukce zůstaly spíš náznaky a most do publika nahradilo kratší molo. I ikonický „dešťový moment“ tentokrát zůstal jen ve zvuku.
Na výsledný dojem to ale nemělo vliv. Parkway Drive prostě neumí odehrát slabý koncert. Místo velkých kulis šli víc na dřeň a české publikum jim to vracelo od první minuty. Ukázalo se, že síla jejich show nestojí jen na efektech, ale hlavně na energii mezi kapelou a lidmi v hale.
Spíš se nabízí jiná otázka: proč o tuhle část turné nebyl takový zájem, jak by se čekalo? Jak Vídeň, tak Praha zůstaly zdaleka ne zcela zaplněné, a posun Parkway Drive na úroveň skutečně masivních halových tahounů se tak zatím neuskutečnil. Důvodů je víc. Kapela je v Evropě až nezvykle často, takže část fanoušků mohla mít pocit, že tohle kolo klidně vynechá. Cena vstupenek také nebyla zanedbatelná, zvlášť když s sebou nepřivezli nové album. A výběr doprovodných kapel The Amity Affliction a Thy Art Is Murder, byť dlouhodobě spřízněných, nepřidával turné výrazně nový impuls. Chyběl prvek překvapení, který by mohl přitáhnout i mladší nebo příležitostné posluchače.
Set odstartoval momentem, který pražské publikum nejspíš nečekalo. Kapela se neobjevila rovnou na pódiu, ale prošla mezi lidmi napříč celou halou a zamířila na skromné molo uprostřed. Tam, se zahalenou scénou za sebou, spustila starou klasiku Carrion. Jakmile však následovala Prey, všechna střídmost šla stranou. Hala začala skákat, rozjelo se několik moshpitů a energie, která se v tu chvíli propojila mezi pódiem a publikem, vydržela až do konce večera. Teprve poté Parkway Drive odhalili celou scénu a koncert dostal svou plnou, teatrální podobu.
Za jeden z nejsilnějších momentů večera lze označit téměř desetiminutové medley složené ze šesti skladeb z prvních alb. Náhlý návrat k deathcorovým breakdownům, těžkým riffům a hrubé, syrové razanci byl důkazem, že Parkway Drive nezapomněli, odkud přišli. Kapela tím dala najevo, že svůj původní hardcorový základ nevnímá jako něco, od čeho se jen odrazila, ale jako pevnou součást své DNA.
Dál už se žádná velká překvapení nekonala, spíš jistá potvrzení toho, proč jsou Parkway Drive tam, kde jsou. Zazněly tutovky jako The Void nebo Idols and Anchors a nechyběla ani balada Darker Still. Při Bottom Feeder se hala opět proměnila v jednolitý kotel a nikdo nezůstal stát na místě. Crushed pak přinesla nejvýraznější vizuální moment večera. Scéna jiskřila a hořela, světla pracovala skoro filmově a nad tím vším se otáčela bubenická klec, která posunula skladbu ještě o krok blíž k velkolepému finále. To nakonec přišlo s Wild Eyes. Chorál, který se rozjel napříč halou, patřil k nejsilnějším okamžikům večera.
Parkway Drive nepřivezli do Prahy největší podívanou svého turné, ale ani to nebylo potřeba. Síla jejich setu stála na kapele samotné a energii lidí v hale. Od návratu k raným riffům až po závěrečný chorál to byl koncert, který připomněl, proč si tahle kapela drží věrné fanoušky už dvacet let. A kdo přišel, odcházel spokojený.
Hodnocení: 83%
Parkway Drive, Support: The Amity Affliction, Thy Art Is Murdet
Sportovní hala Fortuna, Praha, 7. listopad 2025