Jiří Černý se narodil 25. února 1936. O jeho životě a práci již bylo napsáno mnohé. Dovolím si proto pojmout tuto vzpomínku osobněji, jelikož i mě se jeho práce významně dotkla. Kdo ví, jestli bych, nebýt Černého článků, vůbec psal tyto řádky.
Coby gymplák jsem miloval jeho fejetony. Byl začátek nového milénia a Jiří Černý psával pravidelně do Lidových novin. Těšil jsem se na každý nový text, spojoval v sobě erudici, zápal pro muziku, krásný, lehký styl psaní a jakousi něžnost doyena, s níž mám Černého spjatou, kam až mi paměť sahá.
Měli jsme tehdy kapelu. Klasický gymplácký punk, hlavně co nejvíc společně zkoušet a hrát. Žít muzikou naplno, s kamarády, na mejdanech v klubech. Texty Jiřího Černého mi ukázaly, že se dá hudba vnímat i jinak než s kytarou na krku nebo kecáním o nových deskách. Tolik detailů a souvislostí, které Černý v deskách nalézal, jsem neměl šanci z poslechu podchytit. Začal jsem o hudbě mnohem víc číst, a hlavně mě nadchl fakt, že se o ní dá zajímavě, elegantně a věcně psát.
Nejvíc jsem na Černém obdivoval jeho pokoru. Vnímal jsem jej jako most klenoucí se mezi posluchačem a hudebníky, žádné honění ega, ale láskyplná služba hudbě nebo, řekněme to poetičtěji, Euterpé, mytické múze hudby. I Černý však dokázal být ostrý, a když si vyhrnul rukávy, rozhodně se s tím nemazal.
Všechny podoby jeho báječného psaní jsou zachyceny v masivním nakladatelském počinu Jiří Černý …na bílém: hudební publicistika. Nakladatelství Galén tu svazek za svazkem vydávalo Černého texty, které psal od 50. let. Můžete tím listovat nazdařbůh a kam píchnete prstem, tam najdete zajímavý fejeton, glosu, recenzi. Nebo to vezmete chronologicky a otevře se před vámi prakticky kompletní vývoj československé populární hudby. Ovšem žádná nudná encyklopedie, naopak. Je to velkolepá výprava s chápavým a nadšeným průvodcem.
Mrzí mě, a budu si to nejspíš vyčítat až do důchodu, že jsem nikdy nestihl žádnou z jeho legendárních poslechovek, s nimiž neúnavně objížděl republiku, dokud mu to zdraví dovolilo. Ale jeho texty mě ovlivnily jako od žádného jiného hudebního publicisty. Troufám si tvrdit, že v tom nejsem sám. Bude nás mnohem, mnohem víc. A tak odkaz Jiřího Černého, přezdívaného Velký Mokasín pro jeho obrovské číslo bot 54, působí na české scéně dál. A ještě dlouho bude.