„Bez filmu Šeptej bychom se dnes nebavili o vyprodané Roxy a že i po 30 letech někdo zná naši desku,“ říká Jan P. Muchow o filmu, který pomohl proslavit eponymní desku kapely, když si David Ondříček její skladby vybral do soundtracku. „Šeptej a deska Colorfactory vznikaly nejprve nezávisle na sobě, ale to, jak se jejich osudy propojily, pomohlo umocnit tomu albu stát se tak výpovědním,“ doplňuje ho frontman kapely David Volenec.
Přidáváte druhý termín v Roxy. Čekali jste takový zájem? Čím si ho po tolika letech vysvětlujete?
David Volenec: Ty písničky měly od začátku štěstí na dobré lidi kolem. Díky nim se mohly stát tím, čím byly a asi jsou dodnes. Proto se kdysi staly nositeli nějaké kultury nebo i životního stylu. A ukazuje se, že lidé s nimi mají dodnes spojené vzpomínky na tu dobu, možná na své mládí. A k tomu se samozřejmě rádi vracejí.
Jan P. Muchow: Já si život nekompiluji tím, že bych měl očekávání v něčem, co nemohu ovlivnit. Ale překvapilo mě to příjemně.
V roce 1996 jste získali Českou Gramy (předchůdce Cen Anděl) za Objev roku. Jak jste si tehdy představovali budoucnost kapely?
David: Myslím, že jsme o ní vůbec nepřemýšleli. Žili jsme téměř pouze přítomností a myslím, že v té době, kdy jsme dostávali tu cenu, byly už naše hlavy myšlenkami úplně někde jinde. Přece jen nám bylo všem lehce přes dvacet a možná tehdy ještě v hudbě neexistoval takový kalkul anebo poměřování, co za to bude nebo kam nás to vynese.
Honza: Celé to vzniklo jako takový „social club“ kamarádů z různých kapel, kteří se rádi viděli a bavila nás vzájemná spolupráce. A tak je to pořád. Ta prvotní ambice se stále naplňuje.
Co nejlepšího jste s Colorfactory zažili? Jaké vzpomínky tenhle návrat vyvolává?
David: Těch vzpomínek by byla spousta a hodně z nich odhalujeme až teď díky tomu, že někdo si pamatuje něco jiného než ostatní. A co je na tomhle návratu nejlepší? Pro mě jsou to určitě lidi a možnost znovu se setkat s kamarády. Moc si to užíváme a moc si toho vážím.
Honza: Já rád vzpomínám na nahrávání první desky. Ty noční frekvence v osiřelém a potemnělém Rudolfinu byly magické. Pro partu mladých hejsků v Dvořákově síni a skvěle vybaveném studiu, kterému vládl Honza Petrusek, to byl zážitek, kterému se nic předtím ani potom nevyrovnalo.
Jak se ohlížíte za českou alternativní scénou 90. let a co vám z ní dnes chybí?
David: Asi je to ta spontánnost, kterou jsem už zmínil. Bude to znít staromilsky, ale přijde mi, že dnes jsou mladí muzikanti až moc profesionální v nějakém self-managementu a velmi uvědomělí. Občas mi to přijde, jako kdyby vytvářeli místo hudby nějakou hudební kariéru. Což možná chtějí, ale ta by asi měla vzniknout tak nějak mimoděk. Mám pocit, že jsme asi byli trochu bezprostřednější a prostě jsme jen dělali věci, které nás bavily. Ale je mi jasné, že historie se opakuje a na nás dinosaury pohlížejí teď asi stejně, jako my tehdy, a je to tak správně, zaplať pánbůh.
Honza: Já nejsem sentimentální typ. Ale bavila mě ta energie ve společnosti, že všechno je možné a že se každý týden objeví nová zajímavá kapela, galerie, second hand nebo cool kavárna.
Jaký máte vztah k filmu Šeptej, který pomohl vaši hudbu proslavit?
David: Film byl samozřejmě úplně zásadní pro osud té desky, protože bez něj by asi zapadla nebo rozhodně by se nestala tím, čím byla a je dodnes. Takže to bylo jedno z těch štěstíček, o kterých jsem tady mluvil. Šeptej a deska Colorfactory vznikaly nejprve nezávisle na sobě, ale to, jak se jejich osudy propojily, pomohlo umocnit tomu albu stát se tak výpovědním.
Honza: Bez filmu Šeptej bychom se dnes nebavili o vyprodané Roxy a že i po 30 letech někdo zná naši desku.
Letos jste se při příležitosti třicátého výročí filmu dali dohromady a vystoupili jste ve Varech. Jak obtížné bylo dát kapelu dohromady a jak probíhaly zkoušky? Museli jste to hodně osvěžovat?
David: Na rozdíl od předchozích pokusů reinkarnovat Colorfactory se to tentokrát podařilo vlastně velmi jednoduše. Zkrátka všichni, až na Honzu Čechtického, který se z časových důvodů nemohl účastnit, řekli ano, a tím bylo na světě první setkání. Na jaře jsme se pak začali vídat pravidelně a aspoň z mého pohledu nebylo nijak zásadně obtížné ty skladby nazkoušet.
Honza: Obtížné to nebylo vůbec. Naopak. Na každou další zkoušku jsem se těšil víc než na tu předchozí. Ta chemie společného „social clubu“ se okamžitě vrátila a baví nás spolu hrát.
Kdy jste se rozhodli, že nezůstane jen u jednoho výročního koncertu?
David: Budu mluvit za sebe, ale myslím, že se tak stalo už právě po tom našem prvním setkání, kdy jsme zjistili, že je nám vlastně spolu dobře a rádi bychom se občas viděli.
Honza: Ta idea vznikla právě na těch zkouškách. Jak říká David, bylo nám spolu dobře. Ale potvrzením byla až reakce na naše vystoupení na Karlovarském festivalu.
Bude koncert v Brně tečka, nebo čeká Colorfactory další kapitola?
Honza: Jak se zpívá v naší skladbě Kiss Me: „This will never end…“ (Tohle nikdy neskončí…)
Návrat Colorfactory
Skupina se na pódium po letech vrátila na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, kde slavil třicáté výročí film Šeptej. Kapela vystoupila před promítáním restaurované verze. Na nadcházejících koncertech vystoupí ve složení David Volenec, Colin Stuart, Jan P. Muchow, Dušan Lipert, Ivo Heger, Iva Stuartová a Štěpán Tůma.