Nezačalo to zrovna nejlépe. Paul Simon měl dvacetiminutové zpoždění a když konečně přišel na pódium, pozdravil diváky vetchým, roztřeseným hlasem. Má na to věk, je mu čtyřiaosmdesát, ale člověk si snadno mohl položit otázku: utáhne ještě tento drobný stařík koncert?
Utáhne. A jak! Dohromady s kapelou odehrál dvě hodiny dvacet minut, což je neuvěřitelná hudební porce. První část večera kompletně přehrál poslední a vynikající desku Seven Psalms. Jeho hlas rychle nabyl pevnosti a výkon skvěle hrající kapely podtrhl báječný zvuk. „Každou hovadinu tam mají nazvučenou, ke každýmu zvonečku mají mikrofon,“ vyprávěl mi nadšeně o přestávce kamarád, který seděl v první řadě.
Druhá část koncertu byla složená ze Simonových hitů. Ani zdaleka nezahrál všechny, na to by potřeboval půl dne. Samozřejmě nemohly chybět klasiky jako Homeward Bound, The Boxer, Graceland nebo závěrečná The Sound of Silence. A vešly se i rarity, například když na pražském koncertě poprvé po pětadvaceti letech zahrál Darling Lorraine. Uvedl ji jako jednu ze svých nejoblíbenějších písní a náležitě si ji užil, při zpěvu v pasáži, kdy hubuje své partnerce, se očividně bavil. I když mu už ke konci večera docházely v hlase síly, i tak to byl zážitek až do konce, na čemž měl podíl gradující a výborně poskládaný setlist.
Ve druhé půlce koncertu se taktéž víc rozpovídal. Na úvod jen zavzpomínal na setkání s Václavem Havlem a dodal: „V tom roce 1990 jsem tu byl jako zahraniční pozorovatel, abych dohlídl na spravedlivé volby. Což je komické, když si vezmu, že dnes bychom potřebovali českou delegaci, aby dohlížela na spravedlivé volby u nás.“ V průběhu večera pak blíže představoval jednotlivé písně a došlo i na unikátní moment, jaké na koncertech zažijete málokdy. Simon se vrátil do roku 1990: „Václav Havel mě vzal na jeho projev před lidmi a poprosil mě, ať zazpívám nějakou písničku. Já to vůbec nečekal, neměl jsem sebou ani kytaru. Tak jsem si ji tam půjčil, patřila paní Dagmar Voňkové (písničkářka ze sdružení Šafrán, pozn. aut.). Na té kytaře měla kapodastr, tak jsem jí ho sundal…no a protože je dnes večer v publiku, tak bych jí ho teď konečně rád vrátil.“ A paní Voňková si za potlesku celého sálu pro šestatřicet let Simonem zapůjčený kapodastr přišla, krátce se pozdravili a hrálo se dál. Krásný moment!
Často dostávám otázku, jaký nejlepší koncert jsem kdy viděl. Nejsem schopný říct jeden (i když po tom loňském Springsteenovi v Letňanech, kdo ví), ale řeknu třeba pět a vždy mezi nimi jmenuji Paula Simona před deseti lety v O2 areně. Vystoupení v kongresovém centru bych se nakonec nebál dát na stejnou úroveň. Jistě, už v tom nebyla taková energie, všichni stárneme. Ale vyvážil to báječný zvuk a kontaktnější propojení s publikem. Paul Simon tu bude hrát ještě v pátek 10. a neděli 12. dubna. Zajděte si na něj, je to pořád zážitek.
Verdikt: 94%
Praha, Kongresové centrum, 9. dubna 2026