Důležité je, že neobvyklá podivnost, s jakou se v jejich hudbě mísí psychedelie, nečekané i neotřelé zvláštní zvuky, noiserockové výboje, syrovost a nekompromisnost, i s takovým odstupem jen těžko hledá konkurenci. Těžko se rozhodnout, zda je to skvělé, nebo jen nezvyklé, ale pro všechny hledače netrendových a netuctových nahrávek je takřka povinností tuhle neignorovat.
S grungem koketovali ještě před vznikem Nirvany a jednotliví členové měli spousty vedlejších aktivit. Všem bych doporučil kapelu s minimalistickým názvem P, kterou s frontmanem Gibby Haynesem provozoval Flea a jistý Johnny Depp nebo Haynesovu spolupráci s Ministry. Od svých počátků na hardcore scéně v osmdesátých letech, přes zásadní období v první polovině let devadesátých, kdy byli ikonou alternativní scény, až do roku 2017, kdy se odmlčeli, v sobě měli zakódované cosi, co bychom jinde jen stěží hledali. Jde o jakýsi mix hudebního černého humoru, punkového vzdoru bez punku, dramatického napětí a hlavně neustálé studnice těch nejpodivuhodnějších zvuků. A to vše má v sobě od počátku zakódované i jejich (staro)nové album. Dlouhé poctivých tři čtvrtě hodiny, mimochodem.
Album After The Astronaut bylo plánováno k vydání už v roce 1998, ale nakonec z toho sešlo a větší část materiálu se v nových aranžích objevila na desce Weird Revolution (2001). Je zajímavé je porovnat. Původní verze skladeb, které se konečně nyní dostávají na světlo, jsou na rozdíl od ní méně náchylné k mainstreamu. Kapela si udržuje tajemnou krásu i nervózní atmosféru, a navzdory době vzniku je tu spousta pasáží, které by nebylo přehnané označit jako triphopové. Hodně se tu experimentuje s formou i produkcí, často si u toho lze vzpomenout na Trenta Reznora. Rezignace na cokoli posluchačsky vstřícného je až fascinující; vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tuhle kolekci mnozí považovali za nehorázně nudnou, ale zároveň jsem si takřka jistý, že to byl od Haynese a spol. naprosto vědomý úmysl.
Butthole Surfers tím albem plní jen určitý dluh svým věrným – rozhodně ho nelze považovat za nějaký comeback, ale zároveň nejde ani jen o ohlížení se a nostalgii za „starými dobrými časy“. Ty skladby, které pochopitelně dostaly nový remasterovaný kabát, mají v sobě něco, co i dnes jinde stěží najdete. Leccos prozrazují zveřejněná, až úchylně animovaná videa. Například to ke skladbě Jet Fighter má atmosféru naprosto neodolatelnou, a není těžké tu slyšet Bowieho melancholii ze sedmdesátých let, ovšem nepřekvapivě podivuhodně naroubovanou na suchý elektronický beat.
Kombinace smyček bicích automatů, acidově jedovatých syntezátorových spacerockových ploch s všudypřítomnou psychedelií provází skladby od začátku do konce. Zapomeňte na slovo „hit“, spíš si zkuste představit něco jako „pokojíčkový industriál“. Butthole Surfers si zkrátka surfují na své vlastní ploše a nejspíš jim je úplně ukradené, co na to kdo řekne. A je jisté, že doplnit tuhle málem ztracenou kapitolu do své vlastní historie určitě mělo smysl.
Verdikt: 69 %
Nejdivnější hudba ze všech divných. Až se vás někdo bude ptát, co je to ta „alternativa“, pusťte mu tohle album. Přinejmenším lze zaručit, že už od něj budete mít pokoj.