Pro Florence Welch byla hudba vždycky únik a ventil. Na albech zachycovala své zásadní myšlenkové pochody, pocity i vnitřní souboje. Tentokrát je ale potřeba vypsat se z hrůzných prožitků ještě citelněji a hmatatelněji. Deska Everybody Scream přitom není nijak plačtivá či lítostivá, hudebnice naopak nachází díky vidině návratu na pódia pevnou půdu pod nohama. A posluchačům dává přesně to, pro co si přišli, i když ve značně ponuřejším kabátku.
Ačkoli se zpěvačka víceméně drží svého rukopisu, tedy opulentního barokního popu s prvky rocku, našla dobrou dynamickou rovnováhu. Nesází jen na extrovertní a aranžérsky bohaté písničky, v nichž nechává naplno rozeznít svůj hlas, stále častěji se obrací do svého nitra, k baladám, které jsou zvukově ohlodané takřka na kost. Nechává tak více vyniknout kontrasty; a že jich album nabízí požehnaně.
Úvodní otvírák Everybody Scream v sobě nese sílu i tajemnost. Florence Welch v něm zpívá o entitě, která přebírá vládu nad jejím tělem, jakmile vstoupí na pódium. Je to ryzí esence Florence + The Machine, která díky halekání a pokřikování připomíná rozdováděný čarodějnický sabat. Na mystickou a folklórní notu přitom hraje hudebnice i dalšími skladbami, ať už jsou to Witch Dance, Sympathy Magic, The Old Religion nebo Kraken.
Písničky mají obřadní charakter a popisují zpěvaččino zmrtvýchvstání či potrat, kterým vyústilo její mimoděložní těhotenství, zabývají se však i postavením žen ve společnosti a hudebním průmyslu. „Musí být hezké být muž a dělat nudnou hudbou jen proto, že můžeš,“ naráží Florence Welch ve skladbě One of the Greats na skutečnost, že se po ženách vyžaduje neustálý tvůrčí posun.
A vývojem britská divoženka na nové desce nepochybně prošla, jakkoli staví na pevně vybudovaných základech. Její texty, přestože i v minulosti mnohokrát vzešly z básní, snad nikdy neměly takovou poetiku a zároveň ostrost. Florence Welch se v nich umělecky zcela obnažuje, zatímco hudebně míchá zábavný, hutný i opojný lektvar z vlastního traumatu a šílenství.
Vytváří obraz ženy, která jde proti tradiční popové líbivosti, i když na zpěvné melodie nijak nerezignuje. Přímočaré hity ovšem nenabízí, o uhlazenosti album opravdu není. Místo toho sází na syrovost, často je až zlověstné a znepokojivé. A pokud by mělo symbolizovat zmiňovaný rituál, byl by to nepochybně rituál očistný, po jehož završení se dostaví nutná i kýžená katarze. Takhle celistvou linku žádná z předchozích desek Florence + The Machine ještě neměla.
Verdikt: 80%
Šesté album Florence + The Machine má dobrou soudržnost i hloubku. Rusovlasá divoženka Florence Welch na něm dále prohlubuje svůj rukopis, tentokrát našla správný balanc mezi bouřlivými písněmi a těmi niternými.