Už před jejím vydáním se o osmé desce Beyoncé, nazvané Cowboy Carter, vášnivě debatovalo. Patří country singl popové zpěvačky do country rádií, nebo nepatří? A je jádrem pudla vážně to, že jde o jednu z nejúspěšnějších popových zpěvaček všech dob nebo spíš o to, že je černoška, která si dovolila zasáhnout do žánru, jemuž dominují bigotní běloši?
Odpověď je nasnadě. Sama Beyoncé se totiž nechala slyšet, že základem pro album Cowboy Carter byla jistá zkušenost, kdy se necítila vítaná. S největší pravděpodobností tím narážela na předávání Country Music Awards v roce 2016, kde vystoupila s ženskou kapelou Dixie Chicks (dnes známou jako The Chicks). Po ceremoniálu se na všechny dámy strhla vlna hněvu. Hráči na tomhle konzervativním a ostrakizujícím hřišťátku zkrátka nerozdýchali spojení úspěšné popové zpěvačky, která je navíc černoška, a otevřených kritiček Donalda Trumpa. Jak pokrytecky americké, chtělo by se se značnou dávkou hořkosti napsat.
Beyoncé se tak rozhodla všem ublíženým křiklounům ukázat, že si jako hudebnice odmítá klást tvůrčí hranice jen proto, že někomu šlápla na kuří oko. A pokud bychom se drželi striktně historického výkladu, má na country samozřejmě absolutní nárok.
Kdyby si černoši na bavlníkových plantážích nezpívali pracovní písně, nevzniknuly by spirituály a gospely. Bez nich by nevzniklo blues a ragtime a bez nich zase jazz nebo právě country. Neexistoval by ani rock. Velmi stručně a vágně řečeno. Pointou není, že bychom měli Afroameričanům líbat nohy za tyhle dary, ale spíš povzdechnutí nad tím, že ještě v roce 2024 řešíme, komu by která hudba měla patřit, a kdo má nárok na to jaký žánr tvořit. Přitom rozhodující by jako vždy měl být hlavně talent a chuť dělat věci po svém.
Je proto tristní, že jsou nejvíce slyšet právě ty hlasy, které tvrdí, že Beyoncé nemá nárok dělat country. Nejenže ho z historického hlediska samozřejmě má, což dojde snad každému, kdo investuje několik málo minut do googlení, ale celá tahle irrelevantní debata odvádí pozornost od toho nejdůležitějšího - od muziky a toho, jaká je.
Jedna legenda za druhou
Cowboy Carter není klasické country, což sama Beyoncé před vydáním alba zdůrazňovala. Přesto je tady toho country po důkladném prozkoumání hodně. Hostují tu legendy žánru, ať už Dolly Parton, Willie Nelson nebo Linda Martell, první komerčně úspěšná černoška hrající country. Je až skoro dojemné, jaké posily si dokázala Beyoncé na desce zajistit. Není to ale zdaleka to jediné, co hraje v prospěch nahrávky a definuje její nepopiratelnou hudební kvalitu.
Album by totiž obstálo i bez jakéhokoli kontextu. Plusové body mu rozhodně nenahání historický, společenský nebo kulturní aspekt – ty jen podtrhují důležitost celé desky. Hlavní předností je, jak si Beyoncé dokázala country ohnout tak, aby se v něm cítila pohodlně a zároveň si zachovala svou pečlivě budovanou značku. Někdo by to nazval kalkulem, já v tomhle případě preferuju spíše slovo strategie.
Rozhodně to ale neznamená, že by se z alba vytratila duše. Písničky mají silné melodické motivy, už z úvodní Ameriican Requiem běhá pro její sílu a perfektní gradaci mráz po zádech. Jiné skladby jsou popovějšího charakteru, rozverné, vzletné a zpěvné, nebo mají přesah k hip hopu. Beyoncé zkrátka nepotřebuje postupovat vyjetými kolejemi, raději si razí vlastní cestičku.
Zároveň se nepouští do žádných evidentních násilností. Netlačí na pilu, aby všem ukázala, že má blíže k bohům než k lidem, hudebně zůstává nohama na zemi, a i k předělávkám přistupuje citlivě. Její verzi beatlesácké klasiky Blackbiird si Paul McCartney oprávněné pochvaloval, určitě nešlo jen o gentlemanské pochlebování, stejně tak Dolly Parton kvitovala novou verzi její nesmrtelné klasiky Jolene. Té Beyoncé vetkla nový náboj, když změnila text, který je nyní místo prosby varováním.
Přestože se Cowboy Carter pyšní 27 skladbami, dohromady dávají „pouze“ hodinku a 19 minut. Beyoncé se po většinu stopáže daří dobře držet dynamiku, díky čemuž ambiciózní album nesklouzne k nabubřelé nudě, nad kterou slastně chrochtají jen hudební kritici, zatímco běžný posluchač už je dávno myšlenkami jinde. Jen poslední třetina je už trochu rozvleklá a se slabšími hudebními nápady, než jsou na začátku a v prostředku.
I tak je ale Cowboy Carter deska, kterou je takřka nutné poslouchat lineárně a věnovat jí pozornost. Až na výjimky to není nahrávka plná potenciálních singlů pro pouhý pasivní příjem. Má jasný průběh, začátek i konec.
Aniž bych si chtěl hrát na Sibylu, skoro bych si tipnul, že právě Cowboy Carter by Beyoncé mohl vynést její první Grammy za Album roku. Bezesporu jde o jednu ze zpěvaččiných nejkompaktnějších desek a zároveň je to povedený experiment, který ilustruje její hudební chameleonství. Jsem si nicméně jist, že i přes řadu relevantních argumentů bude desku řada lidí považovat za sprostě tendenční. Jen kvůli předsudkům a nedostatku nadhledu. Inu, jejich škoda.
Hodnocení: 90 %
Verdikt: Beyoncé utkala svoji osmou desku z hořkých zážitků a zkušeností. Cowboy Carter je nekrologem na oko liberální Ameriky, která tak ráda dává příležitost všem, kdo mají správnou barvu kůže. I bez veškerého sociálního kontextu jde ale o výraznou a povedenou desku, ne-li tu vůbec nejsilnější a nejcelistvější ve zpěvaččině diskografii.