Obrázek k článku RECENZE: Láska je na nic. Kytary a cynismus vrací Chinaski do dob začátků
| Honza Vedral | Foto: Tomáš Beran

RECENZE: Láska je na nic. Kytary a cynismus vrací Chinaski do dob začátků

Na dvanáctém albu Frihet chytili Chinaski druhou mízu. Drzost a hořkost jim sluší víc než milostné balady.

Vzhledem k vyprodaným arénám, neuvěřitelnému množství láskobolných hitů a skladeb, jejichž tóny a slogany u řady lidí kvůli kolovrátkovému omílání v rádiích vyvolávají alergickou reakci, je snadné přehlídnout, že Chinaski vždycky byli autentickou kapelou. Na novém albu se právě k tomu vrací.

Před téměř třiceti lety, než přišla vlna pohody, jazzu a tabáčku, to byla jen jedna z mnoha skupin lokálního významu s klukovskou chutí mlátit do kytar a balit na to holky. Postupem času se jim v jednoduchých písničkách, melodiích a sloganech dařilo bezděčně a bez velkého kalkulování vystihnout nálady a pocity velké části společnosti. Právě to vyneslo partu kamarádů z Jičína na pozici jedné z nejpopulárnějších skupin v zemi, která se ale postupně uzavřela do klece vlastního úspěchu.

Bezvýchodnost, kterou dobře zachycuje dokument Každej ví kulový, se zpěvák a frontman Michal Malátný s hlavním songwriterem a kytaristou Františkem Táborským před pěti lety rozhodli řešit zdánlivou destrukcí. Tehdy „zbořili“ vlastní kapelu, vyházeli z ní vlastní kamarády, a s novými muzikanty po boku začali to samé dělat jinak a s novou energií. Přestože album Frihet je v současné sestavě už druhé v pořadí, až na něm jsou zřetelné důvody i důsledky té změny.

Frihet znamená v norštině svoboda a Chinaski tak album pojmenovali, protože v Norsku společně s producentem Gregem Haverem album natáčeli. Svoboda je zároveň pocit, který v sobě většina písní nese. Album otevírá obyčejný kytarový riff skladby Hvězdné nebe, ve které do kytarového bigbítu dvaapadesátiletý Malátný zpívá, že „všechno je v hajzlu, horizontálně i svisle“, ale zároveň: „Ještě jsem neskončil, ještě mám chuť něco říct.“ A právě momenty alba, kdy „chce něco říct“ patří k těm nejzajímavějším, už protože v nich je patrná ona v něčem možná naivní, ale uvěřitelná bezprostřednost, s jakou Chinaski bavili publikum, než ustrnuli na svém komerčním vrcholu a v nekonečných variacích na popěvky o lásce.

Týká se to třeba hned druhého singlu Měl bych si boty zout. Temná, energická píseň v refrénu nejdřív provokuje laciným rýmem „Poraď mi zlato, poraď, jak na to mám jít“, který ale používá jako vábničku ke zbytku textu. V něm Malátný bezprostředně vystihuje obecné pocity přehlcené společnosti i doby. „Měl bych si odpočinout, zapomenout na tenhle svět, najít si klidnej kout, v něm klidně zešílet,“ odkrývá pro popovou kapelu ne zrovna typický sarkasmus či cynismus. Slogan „když doba naruby, drží mě u huby“ se časem klidně může stát podobně univerzální výpovědí o jedné éře, jako byl hit 1970 o Husákových dětech.

Podobnou hořkost v sobě na albu Frihet nese řada písní. Asi nejvýmluvněji skladba Samota je svoboda, v jejímž finále Malátný do hutných, až nezvykle tvrdých kytar odsekává: „Samota je svoboda a život je kurva převlečená za kalendář“. Má ji v sobě i hudebně patrně nejnosnější položka alba nazvaná Panáček s panenkou. Ta zaujme staromilskou rockovou energií a silným klávesovým motivem, který se nese nad výmluvným textem: „Panenko z obrázků, oroduj za nás, zkus to rychle a zkus to nahlas, aby tě bylo slyšet v tomhletom světě, kde s hubou plnou míru všichni touží po odvetě.“

Textová uvolněnost a bezprostřední pointy bez potřeby zvlášť kalkulovat se na albu Frihet týkají i balad „klasického střihu“. „Láska je na nic, dělá jen problémy, bez ní by bylo líp všem na zemi,“ zpívá Malátný s gustem v jemné melodii písně Láska je na nic, která přitom nese asi nejtypičtější rukopis „cajdáku od Chinaski“. (A je trochu škoda, že tak skončí.)

Rozervanost totiž kapele jednoznačně sluší, ale na albu Frihet ukazuje i jiné polohy. V elektrifikovaném, tak trochu semaforském šantánu Konec jistého Rambouska s textem Jiřího Suchého převládá humor, hravost i hráčské výkony, které skladbu vskutku podivnými smyky a nečekanou mezihrou chrání před teatrálním vyzněním. Až hypnoticky povznesenou náladu má díky flétnám a rozostřenému zvuku kytar i kláves Metylalkohol, ve kterém Malátný sebe i posluchače vrací do oblaku barového povalečství roku 1992.

Když pomineme zejména textově slabší písně jako Blondýna z Berlína nebo Pusa a částečně i nevýrazný první singl Dvě srdce vejpůl, Chinaski na albu Frihet jednoznačně chytili druhou mízu. Bubeník Lukáš Pavlík, baskytarista Tomi Okres a pianista Jan Steinsdörfer, kteří se na albu všichni autorsky podíleli, přestali navenek působit jen jako najatí spoluhráči. Muzikantsky to kapele hraje jako nikdy, je soustředěná na písničky a hudební detaily, aniž by ztratila smysl pro melodie a popovou srozumitelnost. A Michal Malátný, když zrovna kašle na lásku, zpívá jedny z nejlepších textů, které kdy Chinaski měli.

Verdikt: 81%
Chinaski dokázali vystoupit ze stínu vlastní minulosti. Zůstali popově srozumitelnou kapelou, ale znovu přitom objevili své rockové kořeny a jistou frackovitost. Až na pár přeci jen laciných rýmů a cajdáků je to dobrý vzkaz českému mainstreamu: jde to i bez pózy a honění trendů za každou cenu.

 

 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.