Obrázek k článku RECENZE: Síla legendárních Pixies odchází. Novým albem neuhranou
| Ondřej Černý | Foto: Tom Oxley

RECENZE: Síla legendárních Pixies odchází. Novým albem neuhranou

Pixies jsou něco jako instituce. Jistota, že tu s námi přes veškerou tekutou modernitu prostě jsou. Že zní specifickým, neopakovatelným soundem, jenž je veden hlasem zpěváka Blacka Francise a doplňován ženským vokálem.

To vše je ke slyšení i na nové desce Doggerel. Jen už na ní nejsou hity, tak jako dříve. A zní, jako by vznikla z povinnosti, nikoli z muzikantské potřeby.

Ono tomu vlastně tak nějak bylo. Když letos v dubnu hráli Pixies na 6 Music Festivalu v Cardiffu, dal při té příležitosti Black Francis rozhovor BBC 6 Music. Popsal v něm, že poslední dva roky (koronavirus, lockdowny) měly výrazný dopad i na fungování kapely. A když se nedalo hrát živě, chuť do muziky lídra Pixies poměrně přešla. A to tak, že se radši věnoval malování.

Navíc měl novou přítelkyni, s níž trávil většinu času, a tak nebyl důvod, proč tuhle pohodu měnit. Jenže producent Tom Dalgety to viděl jinak a nepřestával zpěváka a kytaristu bombardovat s žádostmi o nový materiál. 

Během pár týdnů dal dohromady několik věcí. Ale nebylo to dle jeho slov tak, že by se o ně nějak usilovně snažil, spíš je prostě jen vyseděl a vypotil.

A to je ten problém, který je z nejnovější desky Pixies skutečně slyšet. Když Doggerel posloucháte, jsou to Pixies. Jsou tam atributy, které si s kapelou spojujete. Klidné sloky, výbušnější refrény. Dobře znějící mužský a ženský dvojhlas. Kytara Joey Santiaga, která nemá potřebu exhibovat, ale slouží celku. Přesto si jí všimnete, protože je dobrá. Jak říkal David Bowie, Joey Santiago je jedním z nejpodceňovanějších, přitom důležitých kytaristů.

Řada věcí z alba (Vault of Heaven, The Lord Has Come Back Today, There’s a Moon On, Who’s More Sorry Now?) zazněla na srpnovém pražském koncertu. V rámci katalogu hitů kapely do programu skvěle zapadly. Ale pokud jsou pouze ve skupině s dalšími novinkami na albu Doggerel, v konfrontaci letitými peckami neobstojí.

Už úvodní Nomatterday ve zkratce vyjadřuje celou desku. Začíná jako klasičtí Pixies, zní jako Pixies, ale něco tomu chybí. Jde o slušnou písničku bez dobrého refrénu.

Singlová Vault of Heaven je pomalejší, utahanější věc bez šťávy, kterou zachraňují příjemné vokály basistky Paz Lenchantin. 

Emblematická Dregs of the Wine je jakýmsi synonymem Pixies v roce 2022. Jde o standardní věc kapely, jež je poklidnější ve slokách a v refrénech přechází do šlapající vypalovačky. Ale už se nepíše přelom 80. a 90. let, čas se posunul o několik dekád. A s ním i energie a nápaditost kapely. Zkušenost přebíjí kreativitu.

Album v podobném duchu pluje dál (Haunted House, Get Simulated, Thunder & Lightning, There’s a Moon On, Pagan Man, You’re Such a Sadducee). K jeho vrcholům patří příjemná The Lord Has Come Back Today. Hitová, pozitivní věc, s příjemnou kytarou a dobrými dvojhlasy Blacka Francise s Paz Lenchantin. A že vše skvěle funguje i naživo, kapela dokázala na letošním koncertu ve Fóru Karlín.

Vrcholem alba je závěrečná titulní Doggerel. Oproti zbytku desky jde o jinou skladbu. Křehčí, s velmi civilním zpěvem vypravěčského stylu, který evokuje Marka Lanegana či Leonarda Cohena, což dokládá například použití kláves. Netlačí se tu na pilu, písnička prostě jen pluje a věříte tomu, že si ji užíváte společně s kapelou.

Konec dobrý, všechno dobré, chtělo by se napsat. Ale tak jednoduché to s Doggerel není. Jde o desku pro skalní fanoušky, která jim nepříjemně připomíná, že nestárne jen jejich oblíbená kapela, ale oni s ní. Jen je to tentokrát takové melancholické a tesknivé. Síla odchází. Přitom na koncertech zůstává. Chce se, ale už to úplně nejde.

VERDIKT: 60  %

Pixies na Doggerel ukazují, jak těžké je překonat vlastní stín. Schopnosti a zkušenosti nezmizely, ale čas prostě neošálíte. Zbývají naštěstí koncerty, tam mezi hitový jukebox věci z novinky zapadnou a show ani tak nespadne řetěz. Samotný nový materiál vás ale neuhrane.