Přišlo to jako blesk z čistého nebe: fanoušci předpokládali, že Taylor Swift brzy překvapí výroční edicí svého eponymního debutového alba, od jehož vydání uplyne v říjnu 20 let. Místo toho se vrátila ke svému loňskému projektu, který byl sice komerčně mimořádně úspěšný, ale kritika se s ním příliš nemazlila.
„Zhruba před rokem jste udělali opravdu nepochopitelnou věc. Něco, co mi naprosto vyrazilo dech. Dopřáli jste The Life of a Showgirl nejsilnější otevírací týden v historii hudby,“ napsala zpěvačka na sociálních sítích. Milník jela oslavit do Švédska s producenty Maxem Martinem a Shellbackem, přičemž se přátelská návštěva záhy překlopila do psaní a nahrávání nových písniček. A tak se zrodilo deluxe album The Life of a Showgirl: The Encore.
Už původním dvanácti písním část kritiků vytýkala plytkost a podivovala se nad tím, jak mohl stejný člověk napsat tak vyzrálá alba, jako byly Folklore a Evermore nebo šťavnatý popový bonbonek 1989. Čtveřice nových skladeb zadupává umělecký odkaz Taylor Swift ještě hlouběji do země.
Patient Zero, Cleveland!, Pink Clouding a Babylon znějí víceméně banálně a bezkrevně. Kouzlo produkce Maxe Martina a Shellbacka, které v minulosti fungovalo jako Midasův dotek, vyvanulo a zbyla jen unylost. Je snad pro Taylor Swift těžší tvořit hudbu z pozice šťastného a hluboce milovaného člověka? Část jejích nejsilnějších písniček koneckonců pramenila ze zlomeného srdce. Nebo se prostě kreativně vyčerpala v uplynulých letech, kdy si prakticky neodpočinula?
Alespoň coby textařka málokdy šlápla vedle, sdělení uměla vždy dobře a neotřele vystihnout. Její metafory a hraní si se slovíčky jí zajistily reputaci jedné z nejuznávanějších písničkářek své doby, na několika vysokých školách se dokonce otevřely kurzy zabývající se jejím stylem psaní či kulturním fenoménem. Důkaz výjimečných schopností na The Encore ovšem chybí, jen závěrečná Babylon se o někdejší výjimečnost otře.
Celkově je ale přídavek k albu The Life of a Showgirl těžkopádný a vlastně ke zbytku nahrávky ani moc nepasuje; více by mu slušela forma ípíčka. Pokud však bylo cílem ukázat, že původních dvanáct písniček vlastně není až tak marných, jak se mohlo na první poslech zdát, tak se to povedlo náramně. Není to ale příliš vhodná strategie budování vlastního kulturního dědictví. Taylor Swift to umí lépe. Mnohem lépe. Snad si na to v budoucnosti rozpomene i ona sama.