Zcela upřímně se přiznám, že při absorbování různých hudebních žánrů jsem o The Prostitutes vždy zavadil jen okrajově a pevným posluchačským mostem je pro mě až nové album. A hned mě napadá – tyjo, to je post punk, ale ne úplně. To je indie, ale zároveň je to na indie nějaké moc dospělé. Moje úvodní škatulkování selhalo a prostě jsem si užil první poslech originální a autentické desky. Trošku mi to připomíná mé favority Suede, ale ne hudebně, spíš celkovým feelingem. Možná proto, že Suede se taky museli rozpadnout, aby zjistili, o co přišli, a jak moc jim to chybí. Od té doby je to jízda a věřím, že s The Prostitutes to nebude jinak.
Impulsem k návratu kapely a později tedy k novému albu byla Bianca Bellová, manželka frontmana Adriana T. Bella, která mu vnukla myšlenku, jestli to nechce zase zkusit s kapelou. Přišlo mi trefné, jakým způsobem kytarista Martin Přikryl popisoval, když až s novou partou zjistil, jak skvělou chemii mívali s The Prostitutes. Poskládat lidsky i hudebně fungující skupinu je vskutku ojedinělé a nová deska The Prostitutes je důkazem toho, že stojí za to překážky překonávat a sekery zakopávat, i když to může trvat léta. Více o příběhu kapely v podrobném rozhovoru Honzy Vedrala čtěte zde.
Jelikož je skladeb na desce osm, dovolím si na každou nahlédnout jednotlivě. Otvírák We Are Not Alone byl jedním z kandidátů na comeback singl. Do toho ovšem vstoupil producent Matěj Belko a klukům to vymluvil. Martin s Adrianem nosili píseň v hlavách posledních 9 let a po těžkém rozhodování ji kamkoliv zařadit je možná dobře, že si ji nevybrali jako soundtrack ke svému návratu. Nicméně jako otvírák funguje skvěle, o to víc s příběhem, který se k ní váže. Píseň se drží v tanečním rytmu, opírá se o synťáky a melodii nese příjemný, vyrovnaný vokál. Zhruba v poslední čtvrtině se stopy melancholicky rozletí do nejzazších koutů sterea v rámci velkolepého outra. "Možná jsme ztracení / ale nejsme sami" Fráze je to jednoduchá, ale plná naděje. Pravda, na comeback singl možná až moc emotivní. Jdeme dál.
Skid Row zavede hlavní postavu děje tak trochu na okraj společnosti. Skladba celkově působí naléhavě a text pomůže posluchači dokreslit si celkový vjem. Domnívám se, že sloky jsou z pohledu vypravěče a refrény zprostředkovávají pohled hlavní postavy. Tou je dívka, která si prostě užívá „ráje“, na nikoho nečeká a relaxuje na slunci. Nejspíš pod vlivem různých přikrášlovadel reality. Opět parádní skladba s přímočarým rytmem.
Breaking the Light of Day umocňuje intenzivní start desky, a ještě trochu zatápí pod kotlem. Jako bych tu trochu slyšel Wyfe, kterým Martin Přikryl křtil desku a obě kapely jistě občas naberou inspiraci z podobného rybníčku. Skladba je to krátká, jak rychle začne, tak rychle skončí, žádné zahálení. Poté následuje můj (zatím) favorit Everybody’s Crazy. Je to trochu psycho, jak textově, tak hudebně. Taková exkurze do temnějších koutů naší mysli. Refrén jednoznačný, heslovitý. Honza Vedral v rozhovoru s kapelou zmiňuje, že má deska energičtější a temnější stranu. S tím rozhodně souhlasím a jen doplním, že Everybody’s Crazy je pomyslně půlí.
Skladba Karma Police, při které nejeden vzpomene na Radiohead, se oproti ostatním rytmicky uklidní a poté se pomalu zahušťuje různými plochami, ať už kytar, či synťáků. Vlastně je to krásný moment desky, protože se má posluchač šanci nadechnout a trochu si utřídit myšlenky z dosavadního poslechu. Comeback singl Inevitably Delayed na mě působí jako taková metaforická snaha o vysvětlení, proč se The Prostitutes o sedm let zpozdili. Dramatická středovka hraje na city a daří se jí to. V úvodní strofě vypravěč popisuje, jak se mu při venkovní procházce zjeví sdělení „Kam si jako myslíš, že jdeš?“ Hned to ve mně analogicky evokuje, jak se členové rozpadlé kapely jednotlivě zastaví a říkají si: Kam to sakra bez tý mojí kapely jdu?
Jestli nás Everybody’s Crazy zavádí na exkurzi do temnějších koutů naší mysli, tak Psychosis nám tam rovnou zařídí dlouhodobý pobyt. Po dvou klidnějších skladbách si najednou připadám jako připoutaný mezi čtyřmi obměkčenými bílými stěnami. „You know you gotta psychosis“. Chytlavé refrény hovoří za vše. Nejdřív jsem si říkal, že je to adept na klip, ale pak mi došlo, že mi vlastně celou dobu běží před očima. Fakt blázinec.
Jsme na konci, Take Me or Let Me Go. V úvodu skladby zaujme Adrianovo originální frázování. A celkově, jeho sametová, ale zároveň pevná barva hlasu do mixu desky perfektně zapadá a cítím se díky tomu při poslechu velmi komfortně. O zmíněný mix se postaral Matěj Morávek. Kytarové sólo v zavíráku nahrál na první dobrou Matěj Belko. Tedy, vzdát se na kytarové desce sóla a nechat ho producentovi, to chce hodně nadhledu. Tento detail je vlastně důkazem toho, že kluci umí sloužit skladbě. A výsledek stojí za to.
Inevitably Delayed je skvělé comeback album. Osm písní provede posluchače různými náladami a v písních je mezi metaforami spousta místa na vlastní dokreslování pomyslných obrázků k písničkám. Deska funguje i jako podkresovka v autě, ale upřímně, je škoda to trošku nezesílit. The Prostitutes vyzráli, utřídili si priority a buďme rádi, že jsou zpátky, česká kytarová scéna, ze které už spoustu kapel zmizelo, už potřebovala pořádnou posilu.
Verdikt: 95%
Inevitably Delayed je vyzrálé album se skvělým zvukem, které rozhodně stojí za více poslechů. Nejde jen tak zařadit do žádné škatulky a dokazuje, že The Prostitutes mají na české kytarové scéně zcela nezastupitelné místo.