Světovou premiéru si film odbyl už v květnu 1982 na festivalu v Cannes, ale tehdy šlo víceméně o projekci pro přítomné šťastlivce, navíc v nesoutěžním bloku. Teprve červencová premiéra v londýnském kině Empire už byla událostí se vším všudy, kromě samotných členů kapely (ovšem bez klávesisty Richarda Wrighta, který z Pink Floyd odešel rok předtím) dorazili také Sting, Pete Townshend, Roger Taylor nebo slavný formulový závodník James Hunt. V ten večer si Pink Floyd i tvůrčí tým mohli konečně oddechnout, protože premiéře filmu předcházelo několikaleté martyrium, které by samo o sobě vydalo na další film.
Blamáž jako Zepelíni
Občas se stane, že budoucí kult trpí porodními bolestmi, a pro The Wall to platí dvojnásob. Konečný výsledek se absolutně liší od původních plánů a během realizace se vystřídalo snad vše, co si lze představit – od podoby snímku přes herce až po režiséra.
Nápad na film vznikl už před nahráváním stejnojmenné desky, a to nás vrací až kamsi do roku 1978. Album je nepochybně tvůrčím vrcholem kapely, mistrovské dílo, které přežije dekády, ne-li století. Hudebníci věděli, že pracují na výjimečném materiálu, a nechtěli skončit jen u hudebního nosiče. Plánovali natočit film, který by byl postavený na živých záznamech z turné k desce. Mezi ty se měly vložit animace kreslíře Geralda Anthony Scarfeho a pár hraných scén s Rogerem Watersem v hlavní roli.
Nápad hodnotný, ale marný. Vydavatelství EMI zastupující Pink Floyd smetlo návrh rázně ze stolu, protože lidem ve vedení nedával snímek smysl. Dnes, když známe výsledek, se té neprozřetelnosti můžeme smát, ale tehdy šlo o pochopitelný krok. Prvotní koncept filmu totiž nebezpečně připomínal pár let starý snímek Led Zeppelin The Song Remains the Same, který odborná veřejnost rozcupovala na kousky a v kinech propadl – oblibu si získal až postupem času, protože do roku 2003 šlo o jediný koncertní záznam Led Zeppelin na trhu, a fanouškům zkrátka nezbývalo, než chodit na projekce filmu nebo kupovat videokazety. Ale to už mluvíme o osmdesátých a devadesátých letech. Na konci sedmdesátek zkrátka nad The Wall viselo špatné přijetí The Song Remains the Same jako Damoklův meč, a film šel na nějakou dobu k ledu.
Natáčení ožilo díky opačnému přístupu – vzít album The Wall jako předlohu a na jejím základě natočit kompletně novou tvůrčí adaptaci. S nápadem přišel nikoli za kapelou, ale za lidmi z EMI režisér a fanoušek Floydů Alan Parker. Vydavatelství myšlenka zaujala, posvětit ji však musel Roger Waters. Pro hudebníka to znamenalo kvantum další práce, především naučit se tvorbě filmového scénáře a napsat pro The Wall úplně nový příběh. Watersovo ego a cílevědomost (což zmiňujeme záměrně s ohledem k věcem příštím) byly ale moc silné na to, aby z nových povinností vycouval. EMI dalo projektu zelenou a začalo se pracovat na filmu popisujícím život a fantasmagorie rockové hvězdy jménem Pink, což je diametrálně odlišné – a proč to neříct, i zajímavější pojetí od původně zamýšleného koncertního záznamu.
Hádky a zase jen hádky
Původní tvůrčí tým tvořil režisér Michael Serezin, dnes známý hlavně jako autor snímků Harry Potter a vězeň z Azkabanu nebo posledních filmů v sérii Planeta opic, režii animovaných pasáží vedl Gerald Scarfe a břemeno výkonného producenta na sebe vzal právě Alan Parker (ten zase později natočil veleúspěšnou Evitu). Spolu s Watersem coby scenáristou a představitelem hlavní role šlo o nesmírně silnou a autorsky respektu hodnou sestavu, která ale nevydržela moc dlouho. Výjimeční tvůrci rovná se výjimečná ega, a natáčení tak bylo nekonečnou sérií hádek a přetlačování rozdílných vizí. První, kdo to vzdal, byl Serezin. Odešel ještě v předprodukční fázi a režisérskou úlohu na sebe nedobrovolně vzal Parker, který se původně režírování bránil. Další, na koho padla deka, byl Scarfe. Animátor později prozradil, že si s sebou na natáčení preventivně brával flašku whisky: „Ráno jsem si před studiem prostě musel loknout. Věděl jsem, co mě zase čeká, a potřeboval jsem se proti tomu nějak obrnit.“
Atmosféra se dál zhoršila v momentě, kdy Roger Waters přišel o hlavní roli. Adam Parker se rozhodl raději obsadit frontmana kapely Boomtown Rats a neherce Boba Geldofa. Změnu vysvětloval tak, že s Watersem před kamerou by snímek až moc evokoval Pink Floyd, což by sabotovalo snahu o vyprávění fiktivního příběhu. Později však z režiséra vylezlo, že Waters zkrátka dopadl špatně na kamerových zkouškách.
Jaká rána to pro Watersovo ego byla, asi nemusíme rozebírat, o to intenzivněji se soustředil na tvůrčí práci, čímž ještě víc přikládal pod kotlem Parkerovi a Scarfemu. The Wall není film o Pink Floyd, ale důležité bylo, aby dobře reflektoval vyznění jejich hudby i milníky, které kapelu formovaly. Proto je ve scénáři kladen důraz nikoli na dialogy, ale na hudební texty (z čehož by byl nadšen málokterý režisér, Parkera nevyjímaje), proto se film neobejde bez místy brutálních odkazů na skutečné události. Krvavá scéna se žiletkou je jasným odkazem na Syda Barretta, bývalého člena Pink Floyd, kterému drogy absolutně rozházely mozek. Barrett si po vyhazovu z kapely vyholil hlavu a obočí a z původně charismatického hudebníka se stal vyšeptalý přízrak. Scénu, která tuto kapitolu připomíná, někteří fanoušci Pink Floyd nerozdýchali a opouštěli sál. A to jsme vybrali jen jeden okamžik z mnoha.
Konec dobrý, všechno špatně
Při finišování díla byli tvůrci už na konci sil, ale hádky pokračovaly až do posledního střihu. Waters plný sebevědomí dopředu tušil, že pracuje na budoucím kultu, a chtěl jej podle toho profilovat jako zlatou špičku monumentu jménem Pink Floyd. Parker vycepovaný Hollywoodem takový přístup považoval za kontraproduktivní a amatérský, šlo mu o profesionální výsledek – snímek, který má hlavu a patu a osloví i diváka, jenž do návštěvy kina nebyl s hudbou Pink Floyd obeznámen. A uprostřed tohoto konfliktu se ocitl chudák Scarfe, který své animace musel dělat bez jasně definovaného cíle.
Není proto divu, že s výsledkem nakonec ani jeden z tvůrců nebyl spokojen. Waters později přiznal, že to přepískli, film je podle něj moc depresivní a divák cítí k Pinkovi odpor místo sympatie, což byla pro Waterse, který do hlavní postavy od začátku promítal sám sebe, smutná dohra. Scarfe dodnes nechápe, co se na filmu lidem líbí. Parker rovnou The Wall označil za amatéřinu a prohlásil, že jde o nejdražší studentský snímek v dějinách kinematografie. „Upřímně, nikdy jsem se do The Wall neměl pouštět,“ uvedl režisér v roce 1982 v tiskové zprávě (!) k filmu. A ačkoli zmínil, že je na snímek hrdý, dodal: „Práce to byla tak příšerná, že mi brání jakkoli vzpomínat na natáčení v dobrém.“
No a David Gilmour, když popisoval celý koncept pompézního a roky budovaného projektu The Wall, označil film za jednoznačně nejslabší článek celého řetězce. Jauvajs!
Skoro se zdá, že jediní, komu se film líbil, byli fanoušci. Ti na The Wall začali chodit v takovém množství, že z něj v jednu chvíli učinili třetí nejpromítanější snímek v britských kinech. Výš už byl jen muzikál Důstojník a džentlmen a v návštěvnosti prakticky neporazitelný Spielbergův E. T. – Mimozemšťan.
Fakticky
Dnes již kultovní snímek je považovaný za jeden z nejlepších příkladů propojení hudební a filmové tvorby. Přes počáteční obavy sklidil v recenzích pochvaly a dva měsíce po premiéře se vyšplhal na třetí nejpromítanější snímek v Británii. Do stažení z kin na začátku roku 1983 stihl vydělat 22 milionů dolarů, další zisk přišel z prodeje filmu na VHS a DVD. Film kombinuje hranou i animovanou tvorbu a vypráví fiktivní příběh o muzikantovi propadajícímu šílenství s dystopickými vizemi. Dominantní bílá a červená barva v totalitních pasážích jsou zvoleny záměrně, neboť jejich smícháním získáme růžovou evokující hlavního hrdinu jménem Pink.