Neil Young ještě před festivalem pořadatele pořádně pozlobil. Svou účast je nechal oznámit, pak ji zrušil. Pak odmítl přímý přenos svého koncertu na BBC, aby ho pár hodin předem povolil. A na konec se pod pódiem sešlo opravdu znatelně méně lidí, než bývá na festivalu pro 200 tisíc lidí zvykem.
Historka z předchozího dne. Stojím pod Pyramidou na Lewise Capaldiho, dá se se mnou do řeči skupinka britských fanoušků, protože tak to tu při čekání na vystupující chodí. Povídáme si o headlinerech. „The 1975 mě nezajímají a není mi 20, abych šla na Olivii Rodrigo,“ vece dívka s kelímkem čehosi nevzhledně zvícího v ruce.
„Taky se nejvíc těším na Neila Younga,“ odpovím žoviálně.
„Na koho?“
„No na Neila Younga?“
„Neil kdo?“
„Young. To je ten třetí headliner, hraje v sobotu.“
„Ne, to teda není.“
Dívka pohlédne pohoršeně na své přatele, co jsem to za blázna. A pak se rychle sborem rozhodnou se ode mne radši prodrat někam pryč. Jenom čekám, že si odplivne, aby historka byla ještě lepší.
Už v minulosti jsem psal o generačním přerodu, který největší britský festival prožívá. Koncert Neila Younga v pozici hlavní hvězdy večera byl jeho dalším ztělesněním. Protější Other Stage praskala i přes rozšířenou kapacitu ve švech na vystoupení hitparádnice Charli XCX. Nahoře v lesích museli pořadatelé uzavřít scénu Woodsies, kde tančili Scisor Sisters. No a na Neilu Youngovi jste ve stejný čas bez větších strkanic prošli klidně až do první řady.
Charakteru Youngovy hudby uvolněnost i prostorová volnost konvenovala. Kdo nepodlehl třpytivému volání diskotékových sirén, dočkal se silného zážitku s řadou nevýslovně křehkých momentů, ale také až grungově tvrdých a rozervaných „rockových“ nářezů. A to i když alespoň na oko měl Young hraní na festivalu za běžný koncert svého turné Love Earth, se kterým právě brázdí Evropu. Publikum si namotával bez tlaku, pomalu, postupně a jen hudbou. Začal hrát sám, jen s kytarou Sugar Mountain a člověk měl až strach, jestli ten trochu zmateně a dost naprdnutě působící pán koncert dotáhne. Ale kapela Chrome Hearts tvořená z mladých hráčů mu brzo dodala drajv i energii. Dobře patrné to bylo při překvapivě tvrdé verzi Cinnamon Girl. To už měl do zmateného stařečka daleko.
Nejkrásnější okamžiky ale přišly, když dokázal ten řízný rockový ryk zklidnit a zjemnit až nebývale. Harvest Moon – snad jen kdyby nebylo skupinek žvanících Anglánů – se rozepnula přes údolí Worthy Farm jakoby jí tkal z nití pavučiny. A když v závěru při Name of Love z repertoáru Crosby, Stills, Nash & Youngu sedl za starobylé harmonium, hrál a u toho foukal harmoniku, éterická hudba jakoby se dokonce snad i zhmotnila.
K přídavku se Neil Young nechal přemlouvat. Ale nakonec jím podtrhnul poselství smíření, které se na Glastonbury tak často skloňuje. Tvrdší a rockovější verzi hymny Rockin’ in the Free World doplnila ještě sóly rozvinutá Throw Your Hatred Down o potřebě odhodit svou nenávist. Sakra, ten chlap do toho tedy umí vystřihnout kytarové sólo!
Byl to zvláštní kontrast k médii nejsledovanějšímu vystoupení dne, které odehráli na totálně přervané a proto i pořadateli nakonec uzavřené scéně West Holts irští Kneecap. I k tomu mám mnohé vypovídající historku z místního press centra, kde si britští kolegové ráno plánovali den.
„A pak skočím ještě na ty Kneecap.“
„Fakt? Stojí to za to?“
„To nevím, ale co kdyby se něco stalo.“
Stala se tam řada věcí. Umocnila je BBC, když odmítla koncert rapperů, jejichž frontman čelí obvinění z podpory terorismu, vysílat. Výsledkem je mediálně zahušťovaná přetahovačka o svobodnou Palestinu, v níž jde spíše než o svobodu a osud Palestiny o to, kdo přijde s větším vyostřením situace a tím urve pozornost. Působí spíš jako nálepkování znepřátelených táborů v nesmyslných diskusích na sociálních sítích, ze kterého se ztratila hudba samotná.
A s ní i jedna z jejích základních vlastností, kterými může doopravdy měnit svět – schopnost místo rozdělování a polarizování spojovat. Kneecap se ze zábavné rapové kapely, která do bazálních beatů vtipně vypráví historky z ulic Belfastu a to navíc jazykem, kterému málokdo rozumí, stali politickým symbolem. A každý další zákaz jim logicky dává větší sílu. Už jejich jméno je dnes manifestem, jehož největším klamem je, že se v něm posluchač musí taky angažovat a vyjadřovat a být vyhrocen na některé ze stran. Jakoby místo neodbytného lidského nutkání se k někomu a něčemu přiřazovat nestačila obyčejná humanita, o níž jim v základu, alespoň věřím, taky jde.
Čímž jsme zpátky u Neila Younga, který to všechno bažení po lidské spravedlnosti vetknul do již zmíněné Rockin’ in the Free World. Písně, která v útlaku a zvůli různých režimů a potentátů pomohla přežít a nějak se s tím poprat kdekomu na mnoha místech planety. Young toho coby „old man“ na koncertě v Glastonbury opravdu moc nenamluvil. Nevykřikoval žádná hesla, zpíval o lásce k Zemi, sobě navzájem a překonání vlastních slabostí a předsudků. A odhazování nenávisti. Opravdu škoda, že mu nenaslouchalo a nenaslouchá víc lidí.