Text své písně, která se stala hymnou konce studené války a pádu Berlínské zdi, kapela nedávno ve světle Putinovy invaze na Ukrajinu při koncertě v Las Vegas upravila. „Poslouchej mé srdce, říká Ukrajina,“ zpíval frontman Klaus Maine namísto slov o Moskvě. Jak slavná píseň vlastně vznikla?
Singl Wind of Change se stal jednou z písní, které doprovázely pád Berlínské zdi, dnes jde také o nejlépe prodávaný singl z Německa. Uvědomovali jste si, že vám pod rukama vzniká hit?
Vůbec ne. Ta balada se nám líbila, zároveň pro nás byla dost netypická. Byla moc měkká. Dlouho jsme řešili, zda jí skutečně začít hvízdáním. Tu melodii jsem nahrál na spoustu kytar, vyzkoušel jsem mnoho různých zvuků, jenže nic nefungovalo. To pískání tam bylo jen proto, že Klaus neumí na nic hrát, a všichni jsme předpokládali, že to nakonec bude hrát kytara. Až pak nám došlo, že pískání dělá skladbu výjimečnou. Takže jsem napsal doprovodnou linku na akustickou kytaru a najednou to začalo hrát krásně dohromady.
Máte pravdu, že se Wind of Change vaší tvorbě spíš vymyká, neměli s ní fanoušci ze začátku problém?
My jsme jako první dva singly vydali Tease Me Please Me a Don't Believe Her a šílenství kolem Wind of Change nastartovala francouzská televize. Přijeli na první koncert Crazy World Tour v Belgii, kde jsme hráli ve Forrest National, což je tamní největší hala. Měli jen jednu kameru, natočili Wind of Change a celé to vydali, aniž by se nás zeptali. Pokračovali jsme ve šňůře, dva měsíce poté jsme byli v Americe a najednou se dozvídáme, že Wind of Change je v čele francouzské hitparády, aniž bychom tu písničku vůbec vydali jako singl. Nedlouho na to se dostala na první místo v i v Německu.
Přišel další zlom?
Dostali jsme nabídku na účast ve velmi populární televizní show, byla to taková soutěž, ale každou sobotu ji sledovalo asi 18 milionů lidí. My jsme ale zrovna byli na Aljašce, takže jsme letěli do Seattlu, pak do Chicaga a pak do New Yorku, kde nás naložili do Concordu, abychom to stihli do Evropy včas. Zahráli jsme pár písniček v televizi a otočili jsme to zpět do Ameriky. Turné jsme přerušili na dva dny, ten pořad byl opravdu důležitý. Díky němu se na první místo Německé hitparády dostalo celé album Crazy World a udrželo se tam asi rok. Tu skladbu milovali lidé po celém světě, nás přitom nikdy nenapadlo, že by z ní mohl být hit. Nepřikládali jsme jí žádnou důležitost. Jen nám přišlo, že se moc nehodí do repertoáru.
Scorpions - Wind Of Change v Peters Pop Show (1991)
Wind of Change se zrodila v hlavě zpěváka Klause Meineho během Music Peace Festivalu v Moskvě, jemuž se přezdívá hardrockový Woodstock. Hráli jste tam s Ozzy Osbournem, Mötley Crüe, Cinderella, Skid Row a dalšími. Jak na ten festival vzpomínáte?
Bylo to fantastické. My jsme znali Rusko, respektive Sovětský svaz, z našeho prvního výletu do Leningradu, což bylo v březnu 1988. Byla tam strašná zima a tma, což jen umocnilo naši představu o Sovětech, kterou jsme měli z médií. Opravdu to tam bylo příšerně studené a šedivé. Ale lidé byli přívětiví…
Moskva vaši představu o zmrzlé zemi změnila?
V Moskvě panovala úplně jiná atmosféra. Nejen, že bylo teplo, ale poprvé jsme v Sovětském svazu viděli bistro s pizzou nebo červený náklaďák s Coca-Colou. Nechápali jsme, jak je to možné. Mluvili jsme s našimi fanoušky, byli to ještě děti a říkali, že se poměry se mění. Sovětský svaz nedlouho nato opravdu zkolaboval a celý svět se změnil. Wind of Change zachycuje proměnu atmosféry mezi naší první a druhou návštěvu SSSR.
Scorpions na moskevském festivalu Music Peace v létě 1989
Nedávno jste vydali album Rock Believer, od předešlého uběhlo šest let. Co bylo na nové desce nejtěžší?
Předchozí Return to Forever jsme vydali v roce 2015, načež jsme vyrazili na turné, které trvalo až do začátku roku 2020. Objeli jsme Austrálii, Asii, celý svět. Jednoduše jsme neměli času na to, abychom psali nebo šli do studia. Pak jsme si řekli, že by bylo hezké nahrát desku se zvukem, který jsme měli na začátku 80. let. Mám na mysli alba Blackout a Love at First Sting. S tou myšlenkou jsme začali seriózně pracovat a chtěli jsme přizvat producenta Grega Fidelmana z Los Angeles, kterého jsme poznali na turné asi o rok dříve. Jenže přišla pandemie, on nemohl do Německa, my jsme nemohli do USA, a my museli rozhodnout, jestli čekat nebo ne. Nikdo nevěděl, jak dlouho to celé může trvat, takže jsme začali desku nahrávat sami. Tak jako tak jsme měli napsáno už mnoho skladeb a nakonec jsme to nahráli u nás ve městě, kde máme hezké studio.