Klobouk dolů před pořadateli, že z ceremoniálního obřadu místo formálních uvítaček dokážou každý rok vymáčknout mnohem víc. Ono se na to brzy stejně zapomene a za pár let zůstane jen pár proslovů, k nimž se budou vracet hudební historici a novináři, ale jde přece o to teď a tady složit poctu novým členům.
Tím nechci nijak snižovat hodnotu Rock and rollové síně slávy, naopak, je důkazem, že hudební svět měl a má své tahouny ovlivňující i nadále scénu skrze nastupující generace, a takoví umělci si zaslouží svůj vlastní panteon. Jde ale o samotný vyhlašovací večer, o jeho dramaturgii a dosah. A tady z něj bohužel moc nezůstane, tak jako z řady podobných ceremonií. Přesto si tři momenty zaslouží zmínku.
Když se k nově přijaté Cyndi Lauper při jejím hitu Girls just Wanna Have Fun přidala na pódiu Avril Lavigne a následně i další do síně slávy přijaté rapperky Salt N Pepa, byl to jeden z těch okamžiků, kdy si mohl divák říct: „Tohle už nikdy znovu neuvidím.“ A z reakcí publika šlo vyčíst, že si to v sále ledaskdo uvědomoval.
Salt N Pepa patří i druhý výrazný moment večera. Letos se totiž dámy začaly se společností Universal soudit o práva na své mastery. Jejich hudba byla stažená ze všech streamovacích platforem a ceremoniál jim dal prostor říct pěkně od plic, co si o tom myslí. Škarohlídi budou tvrdit, že kdyby na jaře ten soud nezačal, teď na podzim by možná do žádné Rock and rollové síně slávy přijaty nebyly. Že je to gesto poroty směrem k šoubyznysovým kravaťákům. Dovolím si nesouhlasit, Salt N Pepa si své místo v síni slávy zasloužily už dávno.
A třetí, pro mě bohužel zároveň i smutný moment přišel s OutKast. Jejich přijetí taktéž těžko rozporovat, ovšem škoda, přeškoda že se dvojice objevila bok po boku jen v děkovací řeči, ale živé vystoupení André 3000 odpískal, a tak medley největších hitů Outkast odehrál jen Big Boy s hosty a velkou kapelou za zády. To mohla být taková bomba, kdyby aspoň tento set dali spolu! Ale co se dá dělat, nejsou první ani poslední hudebníci, jejichž cesty se dávno rozešly a ani Rock and rollová síň slávy je neobměkčila ke společnému vystoupení.
Smutek nad předčasným koncem mohl mít divák během večera opakovaně. Outkast mohli klidně ještě hrát dalších dvacet let, stejně jako další přijatí White Stripes, které do síně slávy uvedl Iggy Pop. A tuplem smutno bylo při přijetí Soundgarden, protože Chris Cornell tu mohl stále být a hrát.
Ale i tyto příběhy patří k Rock and rollové síni slávy a každý rok, každý ceremoniál nějaký z nich přinese, opráší či reflektuje. To k ní patřilo vždycky a je to jeden z důvodů, proč je ze všech síní slávy stále ta nejsledovanější.