V místním tisku se dokonce objevily názory, že by pořadatelé měli festival zabalit, protože nic lepšího, než byl koncert Pulp na Pyramidě už se tu nikdy nestane. To je samozřejmě poněkud přehnané, ale velkou sílu to tedy mělo. Stál jsem zrovna ve skupince fanoušků, kteří nesledují drby na sociálních sítích a do poslední chvíle netušili, kdo na pódium vyleze. A když se krátce před koncertem areálem Worthy Farm rozezněl hit Parklife od „konkurenčních“ Blur, kdo ví, co si mysleli.
Příchod Pulp byl každopádně ve znamení hromadných emocí (a zpěvů). Na stejné pódium se vrátili po třiceti letech a čtyřech dnech. A set zahájili písní Sorted for E's & Wizz, kterou kdysi věnovali všem, co se někdy pod vlivem alkoholu a extáze ztratili v sommersetských polích. Frontman Jarvis Cocker byl šarmantní a výřečný jako vždycky a koncert, který si publikum hned na začátku namotal letitým hitem Disco 2000 málem prokecal a musel ho evidentně krátit.
Přesto zahráli i něco z nového materiálu. Aktuální singl Got To Have Love s nothernsoulovým feelem (i klipem) ukázal, že publikum sice od někdejších hrdinů britpopu čeká ty dva největší hity, ale kapela nežije jen z minulosti. A pořád dokáže vystřihnout skladbu, která je silná na albu a v silné konkurenci obstojí i naživo. Tady navíc ve skvělém aranžmá, v němž tu britskou špínu kytarového hraní doplňovaly skvostné vokalistky.
Pulp patří mezi kapely, které s Glastonbury rostly a vyrostly. A protože Jarvis Cocker má nejen charisma, ale navíc je to chytrý chlapík, povedlo se mu vystihnout to kouzlo festivalu, o kterém se všichni, co se na něj vracíme, snažíme tak často blábolit. „Když jsem byl poprvé na Glastu, musel jsem po jediném dni odjet,“ vzpomínal Cocker. „Neměl jsem stan a nebyl jsem na to připravený. Je to větší, než my všichni dohromady. A je to živé!“
Glasto lid stejně dobře rozuměl i jeho dalšímu vzkazu, který se dá číst velmi obecně i konkrétně k politickým přetahovačkám, jež festival v sobotním dni provázely. „Nejde o minulost, ale o to co můžeme udělat teď.“
Když tohle pronesl tím svým hlubokým témbrem kazatele, nemusel už nic dodávat. Stačilo aby se rozezněly první tóny „hymny obyčejných lidí“ Common People. A všichni, kdo byli pod Pyramidou bez výjimky zpívali a mohli odškrtnout další z nezapomenutelných zážitků víkendu, který je příliš krátký i dlouhý zároveň.