Podle statistik webu setlist.fm hráli Twenty One Pilots v Česku šestkrát. Poprvé před deseti lety v Lucerna Music Baru, pak už to byly tři arény a dvakrát Colours of Ostrava. Velmi nadšené ohlasy měly jejich koncerty vždy, tři jsem viděla a hodně mě bavili, přesto, když Colours jejich koncert avizovali jako „jednu z nejlepších hudebních show, kterou můžete vidět,“ trochu jsem nad tím povytáhla obočí. Po jejich středečním setu v Ostravě s tou formulací ale zásadní problém nemám, bylo to vynikající vystoupení. Hodina a půl utekla jako voda a hlavní dojem zůstal ten, že Tyler opravdu fantasticky zpívá.
Bubeník Josh Dun je po boku tohoto zpěváka a multiinstrumentalisty od roku 2011 (připojil se necelé dva roky po vydání eponymního debutu a nahradil dva zakládající členy). A když na ně dnes koukám, říkám si, co všechno spolu během těch let zažili. Jejich společná chemie fungovala okamžitě a Tyler tak po rozpadu kapely hned v jejích začátcích nemusel opustit svou vizi a sen. Vždy to ale neměli lehké. Vzpomínám si, jak při svém druhém koncertu u nás, který se konal jen několik měsíců po první zdejší klubové show, vyprodali Tipsport Arenu. Turné se tehdy jmenovalo Emotional Roadshow a Tyler se na otázku po emocích smál, jestli jsou hlad a touha po spánku také emoce. Nedivím se, že obojí tak silně pociťovali, na pódiu ze sebe tehdy nechávali všechno. Jejich hudba ale také prozrazuje, že je provází témata jako deprese či úzkosti.
Foto: Adéla Michalíčková / Colours
Letošní koncert na Colours na mě působil uvolněněji než dřív. Zároveň si ale zachoval intenzitu. Na pódiu se pořád něco dělo: lehce se měnil set-up, Tyler střídal nástroje, stage měnila barvy a náladu podle písní, poměrně často uvnitř pódia zaprskal malý ohňostroj, vyšlehly ohně nebo pára. Na začátku zpěvák přilétl na pódium v kukle, která odkazovala k jejich dřívější pódiové stylizaci, sem tam hrál roli nějaký kostým. Ale to všechno tam nemuselo být a domnívám se, že výsledný dojem by byl podobný. Perfektní souhra, repertoár, který už dávno čítá dost písní schopných zaujmout i mimo pevné fanouškovské jádro, skvělý hlas vlastně obou členů kapely. Zásadní byla hudba, stačilo by i zavřít oči a poslouchat, což by ale byla škoda, protože to bylo i na pohled všechno hezké.
Letos Twenty One Pilots vynechali táborák na hlavní scéně a vykašlali se na Co jste hasiči, co jste dělali a bylo to fajn, větší soustředění na vlastní repertoár (i když vlastní písně občas zábavným způsobem říznou třeba Cher, The White Stripes nebo Milky Chance) jim sluší.
Foto: Adéla Michalíčková / Colours
A když si Tyler Joseph prošel davem (kde měl páskami vytyčenou velmi dlouhou uličku) při písni Ride k Obřímu kolu a projel se na jedné z gondol a zase si dotančil zpět na pódium, byla to opravdu příjemná jízda, žádná kolotočářina. A byl to jeden z momentů, kdy jsem měla pocit, že je chlapcům na pódiu aktuálně prostě dobře a dobře se baví, stejně jako publikum.
Stejně jako když Josh Dun po velmi dlouhém žebříku v klidu vyšplhal opravdu vysoko na bok pódia a předvedl tam solidní bubenický set při skladbě Drumshow. Kamera při cestě vzhůru ostřila jeho pozadí – na trenkách měl nápis Colours of Ostrava, jeden z milých detailů show. U Twenty One Pilots se aktuálně mluví o završení éry, oddaní fanoušci se noří do jejich rozmazaného světa, ale je pravda, že jejich koncert funguje parádně i bez hlubšího kontextu. Do jejich písní se zaposloucháte hned. Když pak v předposlední písni Stressed Out zpívají „kéž bychom mohli vrátit čas ke starým dobrým dnům,“ napadá mě, že dobré časy jsou právě teď.
Twenty One Pilots, 15. červenec 2026, Colours of Ostrava