Ozzy Osbourne nebyl dokonalý. Byl chaotický, kontroverzní, často na hraně, ale právě tím byl skutečný. Každá z těchto pěti desek je jiná, ale spojuje je jediná věc: nekompromisní hlas a duše člověka, který rock’n’rollem doslova žil.
A i když jeho životní plamen dohořel, zůstávají tu písně. Zůstává jeho smích, jeho šílenství, jeho melancholie. Ozzy nikdy nebyl jen zpěvák. Byl to král. A tenhle král, i po smrti, pořád vládne.
První úder po odchodu z Black Sabbath / Blizzard of Ozz (1980)
Když Ozzy vyletěl z Black Sabbath, spousta lidí ho odepsala. Jenže on místo pádu sehnal geniálního kytaristu Randyho Rhoadse, se kterým dal dohromady debutové album tak silné, že i peklo muselo zatleskat. Blizzard of Ozz přineslo hity jako Crazy Train nebo Mr. Crowley a odstartovalo novou kapitolu, kde Ozzy nebyl jen přeživší – byl znovuzrozený. Temnější, silnější, hladovější. Tahle deska ukázala, že Prince temnot nelze umlčet.
Během nahrávání alba Ozzy poprvé okusil práci s klávesami a přestože tvrdil, že "synthy jsou pro diskošky", nakonec je právě jejich gotický zvuk slyšet v Mr. Crowley, která se stala jednou z jeho nejikoničtějších skladeb.
Když šílenství bolí / Diary of a Madman (1981)
Pokračování přišlo rychle a s ještě větší intenzitou. Diary je dramatičtější, temnější a osobnější. Poslední album s Randym Rhoadsem, který o pár měsíců později tragicky zahynul, se nese jako smuteční pochod génia, který nestačil ukázat vše. Silné riffy, atmosféra jak v katedrále a obrovská dávka emocí dělají z téhle nahrávky jeden z nejzásadnějších momentů Osbourneovy kariéry. A taky jednu z nejbolestivějších kapitol jeho života.
V době vydání desky se Ozzyho label rozhodl zakrýt pravdu o tom, kdo na albu skutečně hraje. Na obalu tak pózují jiní hudebníci, než ti, kteří nahrávku skutečně nahráli, což později vedlo k velké právní bitvě a přenahrání instrumentálních stop.
Vstávání z popela s vytím na měsíc / Bark on the Moon (1983)
Ozzy se znovu postavil na nohy, tentokrát s novým kytaristou Jakem E. Lee a s vizuálem, který dnes působí jako čisté metalové divadlo. Titulní skladba zněla z každé televize i rádia, a videoklip, kde se Ozzy mění v monstrum, se stal legendou. Hudebně je to mix syrovosti a prvních doteků osmdesátkové produkce, syntetizátory se s kytarou perou o prostor, ale všechno drží pohromadě díky Ozzyho charismatu. Tohle není návrat – to je znovuzrození.
Ozzy si při natáčení ikonického videoklipu k Bark at the Moon stěžoval, že kostým vlkodlaka je „jako nosit fén v puse“. Maskování trvalo několik hodin a Ozzy se během toho dokonce málem udusil vlastními umělými zuby.
Blues, bolest a hymny pro zlomený svět / No More Tears (1991)
Devadesátky přinesly grunge a změnu nálad. Ozzy ale neuhnul. Naopak – No More Tears ukázalo jeho schopnost růst, vyprávět silné příběhy, a přitom pořád řvát do mikrofonu jako démon. Titulní skladba je epos a další hit Mama, I’m Coming Home je balada, kterou znají i ti, co tvrdí, že heavy metal nesnáší. Tahle deska je vyzrálá, smutná i silná zároveň. Ukazuje Ozzyho jako člověka, ne jen masku. A právě proto funguje dodnes.
Text k Mama, I’m Coming Home napsal Lemmy Kilmister z Motörhead během jediného večera. Ozzy později přiznal, že mu při poslechu demoverze ukápla slza. A jedna prý i Sharon, což byl výkon sám o sobě.
Peklo naživo / Live at Budokan (2002)
Ozzy na pódiu byl vždycky živel a Live at Budokan to zachycuje s přesností chirurgického skalpelu a silou rozjetého vlaku. Kapela, v čele se Zakkem Wyldem a Robem Trujillem, šlape jako stroj, a Ozzy dává najevo, že i po dekádách na scéně je pánem každého koncertního večera. Tahle nahrávka není jen dokument, je to důkaz. Důkaz, že hlas Prince temnot nezní jen ze studia, ale i z každého kousku pódia, které kdy rozdrtil pod svými botami.