Byla to jeho první show po devíti letech. A já z ní budu žít ještě hodně dlouho. Husina od začátku do konce. Celá klasická rytmická sestava, co s ním byla už na počátku kariéry, s ním hraje pořád. Tony Levin, David Rhodes, Manu Katché. Vizuálně byl koncert rozhodně nejlepší, který jsem kdy viděl. Ledky, co se hýbou, kdykoliv můžou, skvělá stage, mnoho vizuálních umělců, co se na tom všem podíleli. Skvělí noví členové kapely obohacené o housle, trumpetu a violoncello. Ale hlavně… sakra… Peterovi a Tonymu Levinovi je přes sedmdesát let, ale zní stejně dobře, jako na jakémkoliv koncertu z osmdesátek, na kterých jsem vyrůstal.
Celá show začala odpočtem hodin a Peterovými techniky v legendárních oranžových overalech. Nikdo ale nečekal, že je jedním z techniků u kláves sám Grabriel. Přišel k mikrofonu, řekl dobry wieczór a show začala. Nejdřív komorně a doslova u táboráku, který na pódiu vyrostl, a pokračovala jak hity, tak velkou částí songů z chystané desky. A to mě možná překvapilo úplně nejvíc. Nejsou žádným derivátem někdejší slávy. Jsou super a fungují!
Zazněly samozřejmě i všechny hity jako Sledgehammer, Don't Give Up nebo Red Rain. Že byl koncert na sezení, bylo nakonec úplně jedno i těm nejstarším nebo nejlínějším v publiku. Peter Gabriel běhal po pódiu sem a tam, choreografie si s kapelou mazal na chleba s totální lehkostí. Nechápu to. Ale chci to mít po sedmdesátce stejně. Dokonalý dojem z toho všeho polidštil okamžik, kdy se Peter přehmátl, zahrál špatnou notu, přestal hrát a řekl: „this is my first fuck up of the tour“, načež vstal, uklonil se a všichni se smíchem zatleskali. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že přesně tohle mi u koncertů některých interpretů chybí.
Dokonalost je jedna věc, ale když k ní chybí lidskost, je výsledek tak nějak sterilní a ne vždy funguje. Co vám budu povídat. Slzy byly a kdybych mohl, jedu klidně celou tour koncert za koncertem.
Bylo to nejlepší, co jsem kdy viděl a slyšel? Ano. Rozhodně bylo a pokud můžete, jeďte na nějakou z jeho evropských shows. Dostanete koncentrovanou dávku úsměvu od ucha k uchu, husí kůži a euforii, která ze mě doteď neopadla. Můžu vytknout jedině zvuk. Chvílemi byl výborný, ale chvílemi i trochu nesrozumitelný, což ovšem mohlo být halou a nijak to nenarušovalo celkový zážitek.
Za mě rozhodně 100 %!!!!!
Z první řady
V nepravidelné sérii článků Z první řady zprostředkováváme emoce a bezprostřední koncertní vjemy těch nejoddanějších fanoušků.