Zemřel Miro Žbirka. Československá hudba ztratila legendu
Meky Žbirka podlehl v nemocnici zápalu plic. Bylo mu 69 let. Do posledních chvil žil hudbou.
Přestože často působil nenápadně a jakoby snad v popu neměl, co dělat, patřil Meky Žbirka mezi nejdůležitější muzikanty československé hudební scény. A to nejen díky hitům jako Balada o polných vtákoch, Atlantida, Biely kvet, 22 dní, Katka, Fair Play a řadě dalších. Ale i svým ohromujícím přehledem i přístupem a vášní, se kterou sledoval hudební vývoj a dokázal se na něj adaptovat a rozšiřovat obzory svým posluchačům, muzikantům i lidem z branže.
Československá hudební scéna přišla o skutečného gentlemana a výjimečného songwritera, který zůstal relevantní od začátku do konce své kariéry.
„Projevit v hudbě odvahu, není legrace,” říkal Meky často. Ale samotnému se mu to dařilo po celou dobu jeho hudební kariéry. Ani po té, co se stal v roce 1982 překvapivým vítězem ankety Zlatý slavík, se ve svém úspěchu nezakonzervoval a spolu s Laco Lučeničem se vrhnul do experimentů se syntezátory. Vznikly tak desky Chlapec z ulice, Nemoderný chalan nebo Zlomky poznania, kterými Meky nevědomky ovlivnil následující generace hudebníků od Jana P. Muchowa až po Midi Lidi.
Pod vlivem Grandmaster Flashe, jehož The Message uměl bezchybně odcitovat i ve svých devětašedesáti, společně ve skladbě V klub zkoušeli dokonce i rap. Úspěch pro ně zdaleka nebyl taková meta jako vyzkoušet si v muzice vše, co je aktuálně bavilo.
"Pamatuju si, jak jsem si říkal: Jak je to možné, že to zní tak skvěle, když je to československý pop? A máma mi říkala: No, to je tím, že na půl Angličan" shrnuje výstižně v dokumentu ke 20 letům Modrého alba jeho producent a Mekyho pozdější spoluhráč Honza Horáček.
Přestože dělal střední proud, dokázal Meky už před pádem železné opony přicházet s kvalitní hudbou a světovým soundem. Odmítal hrát cizí písničky, i když mu za to občas hrozily perzekuce, a v roce 1989 se v Bratislavě a na Slovensku stal důležitou tváří Sametové revoluce. Pro mnohé byl přitom díky svému slovensko-britskému původu už dávno symbolem svobody a západu. Ostatně hudbu západního střihu se učil ještě před tím, než dosáhnul plnoletosti. Tehdy coby nájemní hudebník hrál ve švýcarském Gstaadu, kde drhnul s kapelou světové hity a tančit na něj chodily i hollywoodské celebrity, které do horské vesnice mířily za odpočinkem. Právě tam měla základy jeho celoživotní pracovitost a profesionalita.
"Zažijete jeden propad a končíte,” popisoval Meky stres, kterým se dost možná zbytečně nechává sžírat velká spousta muzikantů. Díky svému vnitřnímu puzení, se kterým muziku nejen skládal, ale také se až do posledních chvil nořil do aktuálních hitparád a lovil v nich hudebníky, kteří vyhovovali jeho naturelu, ale nikdy nezapadl do žádné škatulky, ze které by už nemohl utéct. Měl rád citát od svého dvorního textaře Kamila Peteraje, že "v populární hudbě se starší učí od mladších". V Mekyho případě se ovšem dalo mluvit o tom, že ten proces učení funguje oběma směry.
Meky jako host podcastu Headliner CZ.
Krom toho, že byl skvělý muzikant, melodik a zpěvák, na něj celoživotně nejpřesněji "seděl" výraz hudební fanoušek. Nebo ještě přesněji nadšenec. “Když si půjčím slova Paula McCartneyho: Já můžu být dědek, ale nemusí tak znít moje hudba,” říkal o přístupu, s nímž vznikala jeho alba i jak působil na své okolí. Jen on si se svojí přirozenou autoritou, znalostmi hudební scény a tou spoustou vlastních hitů v zádech mohl dovolit ve svém pořadu Mám rád na jinak konzervativní stanici Čro2 dovolit pouštět aktuální singly od Billie Eilish nebo Bert & Friends. Dělal to s oblibou, i když ho dramaturgové občas přemlouvali, zda je to opravdu nutné. Jeho přirozeností totiž bylo pídit se neustále po nové hudbě a taky o ní mluvit a diskutovat. V jeho hudbě se to výrazně odrazilo i v roce 2001 na již zmíněném Modrém albu, na kterém dal šanci mladým a nezkušeným producentům Aleši Zenklovi a Honzovi Horáčkovi, kteří do jeho písní vnesli aktuální sound nastupující taneční hudby. Z toho se zrodil i jeho další zlidovělý hit Co bolí to přebolí, který se dodnes zpívá jako chorál i na sportovních utkáních.
Se stejnou vášní k hudbě v posledních letech tvořil také v legendárních studiích Abbey Road, což pro něj coby celoživotního vyznavače a velkého znalce Beatles splnění snu. Spolupráce s tamním producentem Robem Cassem i díky Mekymu songwriterství a hudebnosti brzy přerostla v přátelství a začali společně plánovat, že Mekyho písničky budou nabízet mladým anglickým interpretům. Anglické texty pro jeho desky Miro a Double Album začal psát ceněný básník Pete Brown, který proslul prací pro legendární skupinu Cream. Hostoval mu na nich mimo jiné i Manfred Mann, na jehož bratislavský koncert se Meky coby malý kluk nedostal a dlouho toho litoval. Důvodem přitom nebyly peníze od chalana odkudsi z východu, ale prosté nadšení z toho, jakou hudbu Meky skládá. "Kdyby se mi to nelíbilo, nikdy bych na to nekývnul," odpovídal Pete Brown na dotaz, co si myslí o Mekyho hudbě.
Je málo československých hudebníků, kteří dokázali neustrnout a získat si takový respekt. Svůj poslední halový koncert v Praze Miro odehrál s kapelou Paula McCartneyho za zády. O jeho fanouškovství i vůli plnit si sny to vypovídá možná úplně všechno. Hudbou trávil i poslední chvíle života, kdy pracoval na nových písničkách společně se svým synem Davidem, který žije v Londýně, kde má i svůj projekt Sunnbrella.
Mekyho přehled, slušnost, vtip, umění a schopnost propojit generace bude nyní československé hudbě citelně chybět. Odešla totiž skutečná hudební legenda. A taky skvělý a inspirativní člověk.
