Mimo spolupráci s VUS Ondráš a vlastní kapelu Survivors je aktivním v mnoha hudebních projektech. V letošním roce Slavík vydal u vydavatelství Bivak Records ryze jazzový počin Nostalgia. „Je to určitá nostalgie za časem, který už nebude.“ O tomto a dalším se baví s Jakubem Gaťkem v sedmé edici 32 Bar Talk.
V úvodu epizody se Slavík rozpovídal o anglickém duu Liam Noble a Paul Clarvis, z jejichž společné spolupráce jeho poslední deska vzešla. K prvnímu osobnímu kontaktu budoucí formace alba Nostalgia došlo v lednu roku 2020, kdy se Noble s Clarvisem představili se svým workshopem na pražské HAMU. „Už to, že jsem si s nimi mohl zahrát dvě písničky, pro mě byla velká událost. Dobře si vzpomínám ten pocit, když jsem lezl na podium,“ neskrýval obdiv Jiří Slavík. „Když člověk někoho dlouho poslouchá, vzhlíží k němu a chce si s ním zahrát. Něco se tam hned tenkrát stalo.“
Nepotřebují nikomu dokazovat svoje hudební umění
Spolupráce pak podle něj vznikla přirozeně. „Nemám moc rád spolupráce hudebníků, které jsou hodně jednostranné a podložené určitým finančním zákulisím.“ Dodává, že oběma jeho spoluhráčům nechybí pracovní vytížení. „Paul Clarvis je domovský hudebník v Abbey Road Studios. Ten nepotřebuje hledat nové vyžití pro svoje jazzové bubnování. Jde si zahrát, když se mu chce, s těmi, se kterými chce hrát.“ Dále vysvětluje jejich další kvality: „Nepotřebují nikomu dokazovat svoje hudební umění, spíše hrajou jenom k té hudbě, čehož si moc cením a v dnešní době je to vzácné.“ Album podle Slavíka mělo původně vzniknout v patrně nejznámějším světovém hudebním studiu, ale tyto plány zkřížila pandemie covidu a album nakonec vzniklo v domácím studiu bubeníka Clarvise. Zvuku se chopil Alex Bonney, který se Slavíkem spolupracoval už na jeho prvním sólovém albu Repose.
Krátká odbočka se týkala také financemi motivovaných projektů, na něž má však Jiří Slavík stálý názor. „Mám za to, že ty nejlepší kapely byly složeny z lidí, co si vzájemně rozuměli lidsky a museli se nějak poznat,“ říká Slavík, pro nějž by „umělá“ spolupráce nefungovala: „Přijde mi zvláštní, když si muzikant, který je mnohem méně zkušený zavolá nějakou velkou hvězdu, která by o něm a priori ani nevěděla.“ Spolupráce s anglickými hudebníky ale taková nebyla: „Nemyslím si, že by mě pozvali, kdyby chemie nezafungovala.“ Výběr hudby a aranžmá byl převážně úkolem Slavíka, jehož cílem bylo jít naproti hudebnímu přístupu svých spoluhráčů. „Oslovili mě s tím, že jelikož přicházím do jejich dua a vnáším tam nějaký nový pocit a ducha, jestli bych nechtěl hudbu vybrat a zaranžovat. Snažil jsem se jim to záměrně ušít na míru.“ Ačkoliv měl určitou vizi, nechtěl velezkušené duo omezovat. Vyzdvihuje pak opět jejich nespornou kvalitu: „Čím lepší muzikanty má člověk k dispozici, tím míň by je měl omezovat.“
Not přibývá, prostoru ubývá, hlasitost se zvedá, činely se zvětšujou
Zvýšená zvuková hladina je podle Slavíka novou normou. „Doba je mnohem více nahlas a provozovat akustickou muziku v nějakém prostoru je velké riziko.“ Ačkoliv byl podle jeho názoru jazz primárně akustická hudba, nezbývá mu než souhlasit, že doba se mění: „Když děláš hudbu, která je potichu a nemá silný zvukový dopad na posluchače, je to věc, která patří do minulosti.“ Dodává však, že určitý prostor, například v případě bicích, je už velmi vzácný. „Neviděl jsem bubeníka mladšího 50 let, který si dovolí v nějaké části skladby nehrát třeba na dvě doby.“ Za opačný příklad dává právě Paula Clarvise, který ve skladbě občas nechává volný prostor a pakliže v těchto místech hraje, jednalo se pouze o jeden činel. „Tohle nevidím u nastupující generace. Not přibývá, prostoru ubývá, hlasitost se zvedá, činely se zvětšujou,“ říká se smíchem.
Dále je probírán pojem „multiinstrumentalista“ a Slavíkovy folklorní kořeny, ze kterých údajně čerpá dodnes. „V lidové hudbě je běžné, že muzikant umí hrát na více nástrojů. To se potom strašně pozitivně projeví na jeho celkovém vnímání hudby.“ V návaznosti na zmiňovanou všestrannost se rozhovor stáčí zpět k albu Nostalgia a jeho vokální stránce. „Zpívám tam proto, že jsou tam písně, které měly být zazpívány, jako Škoda lásky. Z mého pohledu je to spíše smutná píseň, byť ji většinou známe jako rozjařenou polku. Proto jsem ji chtěl zazpívat s českým textem, který neznali zase moji spoluhráči. Velmi dobře znali stadionovou Beer Barrell Polka, ale nevěděli, když jsem jim přeložil slova, jaká je ta původní česká verze.“
V závěru reaguje na otázku možnosti rozšíření současného tělesa spíše záporně. „Náš vztah je teď na jiné úrovni a z mého pohledu nemá cenu to měnit. Tři lidi bohatě stačí. Rád bych s těmito pány hrál dál a myslím, že jim by to taky nevadilo,“ říká Jiří Slavík. „Když hraješ s někým, kdo chce hrát s tebou a vzájemně si to dáváte najevo, z mého pohledu není nic lepšího.“ Celý podcast 32 Bar Talk si můžete poslechnout na Spotify a dalších streamovacích službách.