Ještě než debata pořádně začala, stihli si všichni tři rýpnout do kabelového pořádku na pódiu. Bylo jasné, že tohle nebude sterilní panelová diskuse.
Hlavní otázka večera přitom byla jednoduchá: jakou roli mají hudební studia v době laptopů, domácích dem a pluginů, které umí skoro všechno?
„Uděláte nějakou nahrávku do telefonu, zaplať pánbůh za to,“ řekl Cimfe. „Člověk dostane nápad v autě nebo někde na cestě a aspoň ho nezapomene. Ale ono to má svoje stropy. Studio má pořád smysl v tom, že tam máte dobrou akustiku, vybavení a hlavně lidi, kteří spolu komunikují.“
Právě lidská chemie se během večera vracela jako hlavní motiv. Studio podle hostů není jen místnost plná techniky, ale prostor, kde se mezi lidmi něco děje. A často dost intenzivně.
„Kapely jsou rodiny na omezený čas,“ shrnul Cimfe. „A když je ta rodina dobrá, tak se po roce nebo dvou zase rádi potkáte.“
Tomáš Fröde popisoval, jak se od prvních domácích dem postupně dostal až k produkci dalších kapel. A že ho vlastně nikdy nelákalo být „zvukovým mistrem“, jak se během večera několikrát s pobavením říkalo.
„Mě spíš bavilo s těma lidma na hudbě pracovat,“ vysvětloval. „Pomáhat tomu vznikat.“
Amák zase vzpomínal na dobu, kdy ještě hrával v Sunshine a při nahrávání v Americe sledoval práci producenta Bearda Burgdorfa, který dělal mimo jiné s Green Day nebo Pink. Právě tehdy mu došlo, že ho víc než vlastní hraní začíná zajímat práce na nahrávkách ostatních.
Debata se rychle stočila i k tomu, že práce producenta nebo zvukaře je z velké části psychologie. A někdy dost drsná.
Amák mluvil o tom, že byl v začátcích fascinovaný přístupem producenta Rosse Robinsona, známého mimo jiné spoluprací s Korn.
„Rozložil kapelu úplně do sraček a pak ji složil znova,“ popsal. „A já jsem to chvíli dělal podobně. Snažil jsem se z lidí dostat nějakou temnou emoci. Dneska mám úplně opačný přístup.“
Milan Cimfe zdůrazňoval, že nejdůležitější je vytvořit prostředí, kde se muzikanti přestanou bát.„Přijde kapela a říká si: ty vole, velký studio, Cimfe… A člověk musí navodit rodinnou atmosféru. Pak se otevřou a hrajou líp.“
Velké téma byly i vztahy uvnitř kapel. Všichni tři hosté se shodli, že během několika dnů ve studiu velmi rychle poznají, jestli spolu lidi opravdu fungují.
„Někdy mám pocit, že si přijeli vyprat prádlo,“ smál se Fröde. „A člověk si musí říct, že není psychologická poradna. Nemám ani hodinovou sazbu!“
Nejcitlivější disciplínou je podle všech zpěv. Technika se dá opravit, timing posunout, ale emoce a výraz neokecáš. „Když je blbej zpěv nebo blbá melodie, můžeš se umlátit a ta nahrávka je v háji,“ řekl Cimfe.
Vedle technických detailů došlo i na historky z devadesátek. Cimfe otevřeně vzpomínal na dobu, kdy se ve studiích běžně hulilo a experimentovalo se vším možným. Včetně LSD při mixu alba Ústa hromů skupiny Alice. „Zjistil jsem, že delay na zpěvu hledám už šestou hodinu,“ smál se. „Tak nám došlo, že v šedesátkách možná byli zhulení všichni… ale asi ne ti zvukaři.“
První část večera pak uzavřel Tomáš Fröde živou písní a zároveň zazněla věta, která možná shrnula celý večer nejpřesněji: hudbu dnes může natočit skoro každý. Ale udělat z ní něco, co mezi lidmi opravdu funguje, je pořád trochu magie. Druhou část záznamu vám nabídneme již brzy.
A mezitím jste srdečně zváni na další Headliner půdu už 25.5. v Malostranské besedě s tématem "Manažerky". O své zkušenosti se přijdou podělil Ludmila "Dydla" Karlíková, která se stará o Vypsanou fixu, Kateřina Žbirková či Rozálie.
Projekt Headliner půda vzniká za podpory OSA a Ministerstva kultury.