Tento text se mi nepíše lehce, podobně jako se v Malostranské besedě na Bozez Ultras festu nejspíš vzhledem k okolnostem nehrálo úplně snadno žádné ze zúčastněných kapel. Myslím ale, že by ten zvláštní nedělní večer přeci jen neměl zůstat bez zmínky. Ne jenom kvůli samotným koncertům, ale protože připomenul, jakou iracionální sílu spojovat v sobě přes svou nehmatatelnost skrývá hudba. A taky jakou pevnost mají malé subkultury, které utváří její bezbřehost.
Dog Eat Dog vystoupili coby John Connor and The T-800's
Bozez je nedílnou součástí tuzemské hudební scény. A vlastně nejen té tuzemské. Právě s Dog Eat Dog coby saxofonista odjel několik turné po celém světě, a dokonce s nimi i natáčel. V oblibě ho mají ale i další muzikanti z různých subkultur. Jamajská legenda Roy Ellis aka Mr. Symarip mu po jednom koncertě ve Francii, kde Bozez odehrál fantastické sólo a pak neodolatelně tančil s členkami publika přímo na pódiu, začal přezdívat „sálový tanečník“. A do Besedy „ballroom dancerovi“ poslal silný vzkaz v podobě videozdravice. Není se co divit, Bozez je totiž nejen skvělý muzikant, ale taky dobrá duše. Taková, za kterou je každá správná kapela vděčnější, než za dva bedňáky osvalení Pepků Námořníků u vstupu do třípatrového klubu bez výtahu.
Dog Eat Dog na Bozez Ultras Festu.
Pokud jako já trpíte stejným prokletím a hrajete (nehledě na velikost) na podobný nástroj jako on, Bozez vám vždy poradí, co zlepšit, jaký mikrofon si vyžádat od zvukaře, abyste se na pódiu nepředřel, jak si napsat noty, kterou vybrat hubičku, obal, efekt… nebo vám rovnou nezištně půjčí něco ze své nekonečné sbírky – protože „saxofonů není nikdy dost“.
Benefiční večer uspořádala saxofonistka Dáda Marušáková. Sama hrála ve všech třech vystupujících kapelách.
Právě proto, jak bezvadný (a taky zatraceně vtipný) je Bozez chlapík, mohl mít celý benefiční večer, na kterém se vybíraly peníze na jeho léčbu, utajený charakter. Což sice může znít zvláštně, ale přesně tak to bylo. A, světě div se, fungovalo to. Na plakátech stálo až takřka do poslední chvíle nic neříkající jméno John Connor and The T-800’s odkazující na sérii filmů o Terminátorovi (a jak těm důvtipnějším došlo, také na jméno frontmana Dog Eat Dog.) Dále hrály tuzemské ska-corové jedničky Jet8 a také Queens of Everything, jedna z řady kapel, se kterými Bozez pravidelně vystupuje.
Jako první zahráli Jet8. Tričko Bozez Ultras bylo samozřejmostí.
Sál v Malostranské besedě se v neděli večer zaplnil především díky „šuškandě“. V tričkách Bozez Ultras s designem od Woodyho Trojáka se mezi barem a sálem motala především řada spřátelených muzikantů a lidí z nezávislých scén. A tak není divu, že se sem tam vkrádal i pocit abiturientského večírku.
Samotné koncerty ze začátku připomněly euforickou atmosféru nultých a desátých let, kdy žestě běžně zařezávaly do tvrdých kytar na velkých pódiích a tanci a halekání různého druhu bránilo leda moc piva v nohách a trávy v hlavě návštěvníků. A někdy ani to ne. Jet8 i Queens of Everything svými koncerty otevřeli portál do doby, která byla hodně živá. A vůbec ne špatná.
Kopa energie s Queens of Everything.
Největší pozornost ale samozřejmě urvali Dog Eat Dog. Jejich největší sláva a hity se datují dokonce až do půlky devadesátých let, kdy se jim podařilo prorazit především s deskou All Boro Kings. Jejich hity a šarm ovšem fungují dodnes a kupodivu stále s podobnou energií. Rychle, ostře a přitom bez zarputilé naštvanosti, spíš s úsměvem od ucha k uchu. Když se rozezní No Fronts nebo Isms, stačí přivřít oči a člověk slyší ten charakteristický zvuk koleček skejtu na rampě stejně zřetelně jako před třiceti lety. A ani se nenaděje a překvapivě vyřvává s kapelou refrény nesmazatelně zapsané kdesi v hlubinách paměti.
Nechyběly skoky z pódia.
Ale toho večera se skandovaly důležitější věci. Moment, který mi utkvěl nejvíc? Když John Connor celý sál přiměl skandovat jednoduché ale všeříkající: „Go, Bozez! Go, Bozez! Go!“
Při pohledu na Bozeze, který v tu chvíli stál nenápadně v rohu pódia a usmíval se, pozbyla otázka z titulu největšího hitu kapely Who’s the King svou ironii. I když na to, aby si sám zahrál, se necítil, králem toho večera byl zkrátka Bozez. To kvůli němu se z různých koutů světa a scén posbírali lidi, aby mu dali najevo to, co John Connor z Dog Eat Dog později výstižně shrnul v pár větách přímo na pódiu: „Milujem tě, Bozezi, oslavujem tě. Jsme s tebou, bojujeme s tebou. A taky nám moc chybíš na turné.“
A nechybělo ani objímání.
Věci kolem hudby je často obtížné popsat nebo vysvětlit slovy. Přestože se dá přesně zaznamenat i vědecky zapsat do not, smysl, emoci a sílu jí ve většině případů dodává to, co stojí mimo racio. Může to být momentum, stejně jako jedinečnost a rozmanitost lidí, kteří ji tvoří i poslouchají. Právě toho byla ten večer Malostranská beseda plná.
Tak tedy ještě jednou a pak nejmíň tisíckrát: „Go, Bozez! Go, Bozez! Go!“
Bozez s úsměvem přihlíží dění v sále na Bozez Ultras Festu.