Obrázek k článku Jak vám festival Glastonbury navždy změní život
| boi | Foto: Barbora Mrázová

Jak vám festival Glastonbury navždy změní život

Je měsíc po nejlepším festivalu světa a my stále trpíme post-Glastonbury blues. Honza Vedral a Marek Reinoha se v podcastu Headliner CZ vrací k magickým dnům, které strávili na sommersetské farmě Michaela Eavise.

„Mám pocit, že se mi ještě nepodařilo přenést na papír, jaké to na Glastonbury je,“ vysvětluje Honza Vedral, proč se s redakčním kolegou Markem Reinohou ještě jednou rozhodli ke Glastonbury vrátit. 

Je to zážitek, po jehož absolvování už nikdy žádný koncert neuslyšíte stejně, ale nezmění vám zdaleka jen pohled na hudbu a koncerty. „Když člověk projde přes gate A, postaví stan a infiltruje se do prostoru mezi lidi, je to jako kdyby přišel do světa, kde by chtěl žít,“ konstatuje Marek Reinoha, který na Glastonbury vyrazil poprvé. „Nejsou tam problémy. Každému je úplně jedno, kdo je kdo, odkud pochází, v co věří nebo nevěří,“ popisuje tu zvláštní soudržnost, která člověka v avalonskou magií prostoupeném areálu pohltí. „Člověk přejde do uzavřeného světa, kde všechny ideály, co máš z mládí najednou platí,“ přikyvuje mu Honza Vedral. 

IDLES se saxofonem. Foto: Marek Reinoha

„V pátek jsem měl ještě připravený itinerář, co bych chtěl stihnout vidět a nafotit. Po prvním koncertu jsem ho zahodil,“ vypráví pobaveně Marek Reinoha. Přestože je Glastonbury dost možná nejlépe obsazenou hudební přehlídkou, snaha stihnout všechny koncerty, které by člověk chtěl vidět, vede jenom k čirémz šílenství. A nakonec je stejně ukradené, jestli je na pódiu velká hvězda nebo ne. „Nejzákladnější vjem byl, že je úplně jedno, kdo vlastně hraje. Atmosféru vnímání koncertu tam dělají lidi,“ poznamenává Marek Reinoha. „Je tam 200 tisíc lidí, kteří se u muziky baví. A už to člověka vtáhne.“ 

Unfair Ground. Foto: Honza Vedral

Atmosféra je na Glastonbury nezaměnitelná i díky samotnému areálu, kde se po zbytek roku  pasou krávy. Řeč byla o jeho nástrahách a pastích, do kterých je snadné se zaplést a vymotat se z nich až za svítání u stanu. A samozřejmě také o hudbě. Na nejlepším zážitku letošního ročníku se Reinoha a Vedral shodli jednoznačně. Byl to koncert Paula McCartneyho. „Když nejdřív přišel Dave Grohl? A potom Bruce Springsteen? To už by musel přijít ježíš a chór andělů, aby to bylo víc,“ snaží se Marek Reinoha vystihnout bezprostřední dojem z davu pod ikonickým pódiem ve tvaru Pyramidy. „To už nikdy nezažiju!“

Pyramid Stage po vystoupení Paula McCartneyho. Foto: Honza Vedral

To je ostatně věta, kterou si člověk na Glastonbury opakuje od začátku až do konce a uvědomuje si ji průběžně po celý zbytek roku, když se u něj projevuje tesknění po festivalu v britských médií přezdívané post–Glastonbury blues. „Stál jsem v davu 150 tisíc lidí na koncertu Diany Ross,“ vypráví Honza Vedral další z mnoha drobných zážitků, kterých je v Sommersetu plno. „Najednou mi někdo zaklepal na rameno a v ruce držel dort. Byl to pátý den festivalu, ale on měl v ruce nazdobený dort a říká, ať ho pošlu tomu odbarvenýmu týpkovi přede mnou. Že je to dort pro Dianu.“

Doputoval dort k Dianě a jaké další hudební i nehudební zážitky redaktory Headlineru na letošním Glastonbury potkaly? 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.