Dojde i na nábor zpěváků přes jointa, hraní na sponzorském večírku, odkud kapelu vyvedla ochranka. A samozřejmě i na milovaný i proklínaný Svaz českých bohémů.
V první epizodě se do historie Wohnout ponořili Matěj a Honza Homolovi. Vzpomínají na dobu, kdy to u nich v pokojíčku vypadalo jako v reggae klubu, automatického bubeníka vyměnil metalák z vesnice. A dojde i na okolnosti vzniku prvního alba s podivuhodným názvem CunDalLa Ryschawa.
Podcast Headliner CZ můžete poslouchat komplet zdarma. Minisérii Wohnout: Třicet let po svým v něm najdete každou středu. Pokud vás naše podcastová tvorba baví, podpořit nás můžete na herohero.co/notyvole nebo forendors.cz/notyvole. Děkujeme.
Teď už Banány připravit, jdeme na to. Všechno nejlepší, Wohnouti!
A níže si můžete přečíst prvních pět historek, o kterých byla v podcastu řeč.
1 Nejdřív název, potom kapela
Matěj: Vlastně to bylo ještě před rokem ’89. Tam u nás na Vinohradech jsme s klukama v parku poslouchali punk a jezdili na skejtu a nudili se. Tak nás napadlo, že založíme kapelu. Neměli jsme nástroje, ani jsme neuměli na nic hrát, ale přišlo nám to jako dobrej nápad. Hned záhy nato jsme vymysleli jméno Wohnout. Až pak jsme si sehnali nějaké nástroje a opravdu ta kapela jako byla. Scházeli jsme se ve sklepě a mlátili do to toho, dokonce nás vzali asi na dva koncerty, kde jsme odehráli dvě nebo tři písničky. Jmenovalo se to Wohnout, ale nemělo to vůbec nic společného s kapelou, která vznikla v roce 1996.
Honza: Jasná nebyla ani sestava. Kdo zrovna přišel do zkušebny, dostal nějaký nástroj do ruky a hrál.
Matěj: Nepředpokládali jsme, že to bude na dlouho. A taky ani nebylo.
2 Jointkurz
Matěj: Když jsme začali doopravdy, to jsme ještě bydleli oba u rodičů.
Honza: Byl to zajímavej byt. Oni měli svůj rodičovskej pokoj, ale když jsi vedle otevřel dveře k nám, vyvalil se dým. Bylo to jako v reggae klubu. Tehdy jsme tak jako všichni naši vrstevníci hodně hulili trávu.
Matěj: V kapele jsme byli nejdřív jenom já a brácha, dva kytaristi. Ale chtěli jsme doplnit sestavu. Internet ještě nebyl, takže jsme poctivě napsali na papírky: Začínající kapela hledá basáka, bubeníka, zpěvačku nebo zpěváka. Ty jsme pak roznesli po pražských hudebních krámech, kam se tenkrát takováhle inzerce věšela.
Honza: Začali k nám chodit různý lidi. První, co dostali do ruky, byl joint. To byl náš vstupní test. Takže spousta uchazečů brzo odpadla, po chvíli zjistili, že nejsou schopný nic říct.
Matěj: Celkově chodili fakt divný typy. Když přišel asi třicátej a zase to nebylo ono, tak už jsme byli dost znechucený.
Honza: Taky jsme zkoušeli dotáhnout kamarády pankáče, u kterých se nám líbilo, jak vypadaj. Třeba Brůkačka, to byl týpek a frontman už jenom tím jménem. Jenže zas neuměl zpívat.
Matěj: Nakonec jsme si řekli, že si snad nějaký slova nakonec napíšeme sami a zkusíme je i zazpívat. Možná se to nezdá, ale byl to dost důležitej psychologickej moment. Museli jsme vnitřně překonat spoustu věcí. Začít textovat, přestat se stydět, pracovat s vlastním hlasem… A od tý doby to tak je.
3 Fifinka přišla o basáka
Zemánek: Můj příchod do kapely Wohnout byl vlastně daný, protože já jsem s klukama Homolovic chodil na základní školu.
Matěj: Zemánek chodil do třídy s Honzou. A byl to vyhlášenej rebel.
Zemánek: Rebel, to zní hezky. Ale já byl spíš takovej grázl. Teda nikoho jsem nemučil ani nemlátil, já byl spíš grázl-srandista. Na baskytaru jsem začal hrát pozdě, až když mi bylo nějakých 17. To už se mezitím s klukama ty naše cesty malinko rozešly. Měl jsem i svoji vlastní kapelu. Byl jsem místo vojny na civilní službě v hudebním divadle v Karlíně a tam jsme s kulisákama založili partu, která se jmenovala Fifinka is Dead. Tehdy jsem zintenzivnil hru na nástroj, což bylo zrovna v době, kdy Homolové cvičili doma na kytary. Jednou jsem k nim přišel na návštěvu, nějak jsem se přidal a vlastně jsem tam od tý chvíle zůstal. Nebyl to žádnej nábor nebo něco. Prostě jsem s nima začal hrát a bylo to. Znali jsme se, byli jsme kamarádi, nebylo co řešit.
Matěj: A tak postupem času přišla kapela Fifinka is Dead o basáka. A nám zbývalo sehnat bubeníka.
4 Hairák lepší než herák
Matěj: Bubeníka jsme nemohli sehnat dlouho. Zkoušel s náma kamarád, výbornej člověk. Ale bohužel byl na heráku a nezvládal to. Problém byl, že do další zkoušky vždycky všechno zapomněl. Taky mu pořád padaly paličky a jednou na zkoušce i usnul. Bylo to takový zoufalý, protože jinak to byl super kluk.
Honza: Nakonec jsme na místo bubeníka posadili krabičku. Tehdy to byla žhavá novinka. Už jsme počítali s tím, že naše kapela, která tenkrát ještě neměla název, bude tříčlenná s automatickým bubeníkem. Dokonce se dochovaly dvě písničky, co jsme nahráli. Jedna se jmenovala Houbičky. A druhá Joint.
Matěj: Ale pak se na inzerát ozval Fenek.
Fenek: Já přijel do Prahy jako kluk z vesnice. Začal jsem tu chodit na konzervatoř a chtěl jsem někde hrát. Byl jsem prostě mánička z vesnice, na triku měl Iron Maiden, Metalliku, dlouhý vlasy a koženou brašnu.
Matěj: Když jsme si dali poprvé sraz, koukli jsme na sebe, že tohle rozhodně nepůjde.
Fenek: Ale já už byl půl roku v Praze a fakt chtěl s někým hrát. Hned první zkouška mě bavila. Bylo to takový zvláštní. Oni měli obarvený hlavy. Byl to pro mě jinej svět. Ale říkal jsem si, že to je vlastně takovej metal. Všechny písničky byly rychlý, mohl jsem tam hrát na dvojšlapku. Ta muzika mě hned zaujala.
Honza: Tak jsme se domluvili, že přijde zas.
Fenek: Myslím, že po roce hraní už jsem měl dredy. Adaptoval jsem se rychle. Ale pozor, metal mám furt rád!
5 První koncert
Honza: První koncert nám dohodil Varťák z Kurtizán. Myslím, že to s ním dohodnul Zemánek na nějaké kalbě, že zahrajeme ve Futuru. Přitom my jsme do toho eFka ani nechodili.
Matěj: Pamatuju si z toho hlavně to, že jsme se styděli. A to tak, že jsme se styděli i pozvat kohokoli známýho, aby to neviděl, a pak neříkal dalším známým, že to bylo strašný. Bylo tam asi 16 lidí.
Honza: Ale pozor, mezi nima třeba bubeník Štěpán Smetáček. Později mi vyprávěl, že tam tehdy byl a koukal, co to je za úchylnou muziku. Protože my jsme už tehdy ani neměli žánr. Nehráli jsme ani metal, ani punk. Myslím, že jsme byli pro lidi strašně těžko identifikovatelný.
Matěj: Celou dobu jsme lili panáky. Nevěděl jsem, co čekat. Najednou jsme si museli stoupnout před lidi, kteří od nás něco očekávali. To byla pozice, ve který jsme zatím nebyli.
Honza: Věděli jsme sice, co hrát. Ale netušili jsme, co dělat na tom pódiu.
Matěj: Až na místě jsme se třeba rozhodli, kde bude kdo stát. A od té doby tak stojíme už vždycky.
Honza: Myslím, že jsme vůbec začali regulérně fungovat až od tohohle koncertu.