Zatímco první album Yeah! (1992) bylo syrovější, punkovější a místy až divoké, eponymní Alice představuje vyzrálé, zvukově pestré a textově hlubší dílo. Produkci si vzal na starost Ivan Král, kytarista a spoluhráč Patti Smith, Iggyho Popa nebo Blondie. Král nahrávce vtiskl dravost i cit pro detail. Kytary zní hutně, ale zároveň elegantně, aranže nejsou přeplácané, ale přitom plné chytrých momentů, které udrží pozornost i po letech.
Neoddiskutovatelným tahounem alba je samozřejmě Dan Bárta, tehdy na vrcholu své rockové éry. Jeho vokální projev je suverénní, nespoutaný, ale zároveň přesně dávkovaný. Skladby jako „Hej ty!“, „Slepej, mladej, mrtvej“ nebo „Klidná“ jasně ukazují, proč se z něj stal jeden z nejrespektovanějších zpěváků své generace. Ve zpěvu se mísí teatrálnost, surovost i naléhavost. A co je možná nejdůležitější, charisma, které nejde natrénovat.
Texty na albu nejsou prvoplánové. Balancují na hraně poezie a absurdna, chvílemi připomínají beatnické výkřiky, jindy syrovou městskou kroniku. Je v nich cítit existenciální neklid, ironie i melancholie. Někdy se mluví o Bártových textech jako o „slovních salátech“, ale v kontextu tehdejší doby a v kombinaci s hudbou fungují skvěle. Nehledají doslovnost, ale náladu. A tu zachycují s chirurgickou přesností.
Stejné místo, stejná kapela, o dvacet let později. 2015
Z dnešního pohledu působí album Alice jako pomník jedné generace. Generace, která vyrůstala na hard rocku, ale hledala nové cesty. Je to nahrávka svobodná, odvážná, někdy syrová a jindy jemně psychedelická. Deska, která odráží své období, postrevoluční euforii, hlad po nových vlivech i vnitřní chaos.
Sám Dan Bárta v jednom videorozhovoru přiznal, že výsledná podoba alba je „tvrdší a stručnější, než to bylo dřív, je to hodně neurotický. Přistihl jsem se při tom, že tomu věřím,“ – což podle něj, byť tehdy na konci nahrávání neměl finální mix, výmluvně popisuje atmosféru studiové práce a sebevědomí kapely v daný moment.
Krátce po vydání alba se kapela rozpadla. Bárta se vydal na sólovou dráhu a později zamířil jazzovějšími směry. O to větší kouzlo má Alice jako artefakt, který zaznamenal jedinečný okamžik, kdy bylo všechno možné. Album dnes sice není běžně slyšet z rádií, ale pro ty, kdo si ho jednou pustili celé, zůstává jedním z nejautentičtějších rockových zážitků, které tu devadesátky nabídly.
Zda je Alice nejlepší české rockové album? To je otázka na delší debatu. Ale že patří mezi několik málo těch opravdu nadčasových, o tom není pochyb.