Ben Cristovao za sebou má extrémně úspěšné období. Jen pár týdnu po úspěchu v Edenu vydal album Khaosan, které natočil společně se Sofianem Medjmedjem. A to během pár týdnů ovládlo letní hitparády. Po nabité festivalové sezóně v podcastu Headliner CZ říká: „Nepotřebuji si nutně dávat další a další cíle. Nemám nic nalinkovaného. Popravdě, čím míň toho dopředu vím, tím líp. Baví mě, když mě budoucnost překvapí něčím nečekaným.“
Co ti z té jízdy posledních měsíců zatím nejvíc utkvělo v hlavě?
Určitě lidi. Vždycky, když se stane něco velkého, nejkrásnější obraz zůstává v hlavě díky nim. Dodnes za mnou na ulici nebo v obchodě chodí úplně cizí lidé – různé věkové kategorie – a říkají mi, jak skvělý zážitek měli z Edenu. To mi přijde neskutečné. Často ke mně přijde i chlapík kolem čtyřicítky, potřese mi rukou a pochválí: „Byl jsem na tvém koncertě s dětmi a bylo to boží.“ Nic podobného se mi do té doby v téhle míře nedělo
Myslíš, že tímhle triumfem padly i poslední předsudky, které vůči tobě v hudební branži panovaly?
Z devadesáti procent určitě. Jestli ještě nějaké zůstaly, tak jsou už tak slabé, že nejsou skoro slyšet. Cítím to hlavně na koncertech. Dřív jsem občas míval obavy, jestli mě třeba na rockovějším festivalu „vezmou“. Teď v létě jsme objeli festivalovou šňůru Hrady.cz, kde hrálo hodně rockových kapel, a publikum nás přijalo skvěle. Trochu jsme upravili playlist do rockovější podoby a i chlapi pod pódiem to jeli s námi, dokonce zpívali refrény. To mi dodalo sebevědomí. Takže jo, asi mám pocit, že jsem se definitivně zabydlel napříč scénou.
Spousta lidí by možná čekala, že po Edenu oznámíš další metu – třeba koncert v Letňanech. Ty ses místo toho vydal opačným směrem, do malých klubů. Proč?
Nikdy jsem neměl pocit, že po takovém úspěchu musím hned chystat něco ještě většího. Eden pro mě nebyl jen odškrtnutá meta, po které bych musel plánovat další, ještě větší koncert. Hned jak jsme dohráli Eden, oznámili jsme klubové turné. Chci jít za lidmi a vidět je zblízka. Na stadionu jsem byl vidět jen z velké dálky na obří stage, teď budu pár metrů od nich. Moc se na tu změnu těším. Je to vlastně stejná výzva jako velká show, jen v jiném rozměru. Zatímco jinde řeší, jak pro desetitisíce lidí udělat něco pompézního a nezapomenutelného, my teď se stylistkou a týmem vymýšlíme, jak pro pár stovek fanoušků připravit co nejkrásnější, nejintenzivnější zážitek. Prostě jiný rébus – a mě baví ho řešit.
No, že tě to baví, je patrné obecně. Hned po Edenu jste jako překvapení se SofianemMedjMedjem vydali desku Khaosan. Jak vznikala?
Pracovali jsme na ní se Sofianem v podstatě přes rok. Když jsme měli asi sedmdesát procent hotovo, rozhodli jsme se zaletět i s producentským týmem na Bali a dodělat zbytek v klidutam. Vzali jsme s sebou mobilní studio, abychom mohli skládat a nahrávat. Nakonec jsme během toho výletu dotáhli celé album. Finální úpravy probíhaly částečně i na thajském Khaosanu – nejrušnější ulici Bangkoku, po níž se deska jmenuje. To místo je jedno velké pulsující šílenství: kluby na každém rohu se předhánějí, kdo pustí hlasitější muziku, davy turistů, neonové světlo, do toho všechno stříká, bliká, burácí... Čím větší chaos kolem byl, tím větší klid jsme paradoxně při práci našli. Ta energie toho místa se do desky otiskla, ale samotné písničky jsou čistý pop.
Překvapilo mě, že koncept je „dva sladcí popoví kluci“ a že je to vlastně společné album o lásce – to není zrovna typická kombinace…
Upřímně, my dva jsme už dlouho věděli, že k tomu jednou dojde. Fanoušci nám roky říkali, že jsme super dvojka a máme něco udělat společně. Bylo to jen otázkou času – potřebovali jsme oba ten správný mindset a prostor. A zaklaplo to perfektně. Sedli jsme si ve studiu, začali psát a produkovat a ono to šlo samo. Máme podobnou vlnu, navzájem se doplňujeme. Řekl bych, že mě to nakoplo i textově – fakt jsem se vyřádil na textech – zatímco Sofianpřinesl nádherné melodie. Taky jsme si dali cíl nahrát aspoň dvacet pět demo skladeb, abychom z nich pak vybrali tucet nejlepších na desku. Nechtěli jsme nic ošidit.
Je na Khaosanu nějaká písnička, na kterou jsi obzvlášť pyšný nebo se k ní váže silný příběh?
Asi nejvíc jsem rád za track Dlouhá noc. Měl jsem bláznivý nápad udělat v něm takovou rapovanou pasáž „call and response“ a ukecal jsem Sofiana, aby do toho šel se mnou. Normálně totiž Sofian nerapuje, takže jsem ho trošku vystrčil z komfortní zóny – a výsledek nás oba strašně baví. Přijde mi, že tohle je taková moje specialita: ponořit se do stylu, do kterého mě lidi třeba vůbec netipují, a ještě do něj strhnout někoho dalšího.
Ještě něco?
Kolikrát. To je zase hodně osobní věc. Když jsem tuhle píseň psal, myslel jsem při jedné části textu na svoji bývalou přítelkyni. Prožívali jsme tehdy něco, co jsem do toho songu promítl. Teď je z ní maminka a šťastná v jiném vztahu – a mně přišlo silné ten náš dávný příběh zvěčnit v hudbě.
Sofianovi je přes dvacet, tobě už táhne na čtyřicet. Nepřipadáš si vedle něj moc jako veterán?
Popravdě, nad věkem ani generacemi takhle nepřemýšlím. Věřím, že věk je spíš otázka nastavení hlavy než ročníku narození. Dokud moje hlava a duše stíhá držet krok a nechce se usazovat, nepřipadám si starý a nebudu se brzdit jen kvůli číslu v občance. Jasně, uvědomuju si, že nebudu žít dalších sto let – věk není jenom číslo, je to i odpočet času. Ale zároveň mám pořád chuť dělat spoustu věcí, tvořit, pařit, učit se, co je novýho. S mladšíma klukamazvládám fungovat v pohodě. Řekl bych, že dokud ti hlava bere nové podněty, můžeš klidně držet krok s jakoukoli generací.
A co usadit se, mít rodinu. To jsou myšlenky, který člověka kolem čtyřicítky přepadnou.
Upřímně? Necítím, že bych musel být otcem. Nemyslím si, že svět za každou cenu potřebuje nějaký „můj klon”. Jsem rád, že jsem svůj život jakž takž zvládnul a dává mi smysl. Kdyby náhodou dítě přišlo, určitě se budu snažit být ten nejlepší táta. Ale když vidím, jak komplikovaná je moje vlastní hlava a co všechno to s sebou nese, nejsem si jistý, že chci někomu dalšímu předat tohle břemeno. Daruješ dítěti život, ale zároveň mu tím daruješ spoustu problémů – a jednou i smrt. Prostě všechny útrapy, co k bytí patří, mu předáš v momentě, kdy se narodí. A já vážně nevím, jestli jsem na tohle ready, jestli to mám udělat. Takže žádný biologický tikot necítím a netlačí mě to do rodiny.
A co další hudba? Při tvém tempu bych se nedivil, kdybys měl hotové další album.
Haha. Moc toho říct nemůžu. Bude to fakt velké překvapení – dokonce i pro tebe, Honzo. Chtěl bych vidět tvůj výraz, až to vyjde! To mi, prosím, natoč a pošli. Mělo by se to stihnout už na podzim, ale víc ze mě nedostaneš. Řeknu jen tolik, že něco takového by ode mě asi nikdo nečekal.
To ani úspěchy, co máš v zahraničí. Píseň Brighter Day se hrála v evropských rádiích a dokonce zazněla v americkém seriálu All American. Pořád tě láká prorazit i za hranicemi?
Popravdě to spíš beru hlavně jako zábavu a výzvu pro sebe. Ve spolupráci s labelem Universal můžu jednou za čas zkusit vydat anglický singl. Nemám přitom ambice dobývat Evropu nebo Ameriku – spíš si plním klukovský sen, že moje muzika může bavit lidi i jinde než doma. Brighter Day mi udělal obří radost. Jak říkáš, hrál se venku v rádiích a dokonce si ho vybrali do jednoho z nejpopulárnějších seriálů v USA. Lidi mi pak psali ze všech možných koutů světa, že mě v té epizodě slyšeli – to bylo neskutečné. Takže ano, rád tu a tam udělám takový projekt. Je to čistě pro radost z hudby a pro ten pocit, že jdeme s týmem vždycky na maximum. A třeba z toho jednou bude další malý „zázrak“, který překročí hranice.
Ty se ale bavíš i spoustou jiných věcí, než je hudba. Vždycky si propagoval rostlinnou stravu, ale teď jsem koukal, že i to si dotáhl dál. Teď jsem koukal tady za rohem v Kauflandu, že máš i svojí vlastní značku jerky…
To víš, mně když něco chybí, nezbývá než si to udělat sám. Jako kluk jsem miloval sušené maso – jerky jsem si vždycky kupoval na cestách a zbožňoval tu chuť. Když jsem ale přešel na rostlinnou stravu, nechtěl jsem už žvýkat žádného tvora. Po letech mi ty jerky začaly docela scházet, tak jsem si řekl: pojďme vytvořit vlastní, z hub. S kamarádem jsme se do toho opřeli, založili malou manufakturu a vyvíjeli ideální recepturu. Známí z branže si třeba kupovali sportovní auta, já jsem si pořídil průmyslovou sušičku na houby.
Hahaha! To jako vážně?
No fakt! Ale vyplatilo se – po několika letech dolaďování chutí a procesu jsme dokázali vyrobit veganské jerky, které chutná snad ještě líp než to masové. Základem je hlíva ústřičná – extrémně zdravá a zároveň výborná surovina. Říkáme mu Timba. Začali jsme ho prodávat online a rychle si našlo stálé zákazníky. Chtěli jsme ho ale dostat i do obchodů, mezi běžné lidi. Nakonec se nám podařilo domluvit právě s Kauflandem, což byla obrovská výhra. Díky tomu si teď může Timba Jerky koupit každý v republice a mně chodí fotky od fanoušků, jak na ně v obchodě vykukuju z regálu na obalu.
Je pravda, že veganské jídlo nechybělo ani v občerstvení na tvých koncertech v O2 areně nebo Edenu…
Jo, je to tak. Já se snažím, aby všechno, co dělám, bylo v souladu s tím, kdo jsem a čemu věřím. Všechny tyhle „sidequesty“ – ať je to jídlo, sport nebo móda – vycházejí z mých hodnot. Takže když jsem pořádal velké koncerty, bylo přirozené nabídnout tam i čistě rostlinné občerstvení. Mám radost, že se to povedlo dotáhnout.
Taky ses stal ambasadorem charitativního projektu Světluška na pomoc nevidomým. Co to obnášelo?
To byl taky zážitek. Nadace Světluška uspořádala speciální koncert, kde jsem vystupoval společně s nevidomými hudebníky. A o Vánocích jsme rozjeli velkou sbírkovou kampaň, aby se vybraly peníze na pomůcky, které nevidomým ulehčí život. Jsem moc vděčný, že jsem mohl být u toho.
Je pro tebe důležité pouštět se i do takových věcí mimo hudbu?
Rozhodně. Beru to tak, že možnost dělat hudbu a živit se tím je ohromný dar. Ne každý má takové štěstí, takže cítím potřebu to vracet. Když můžu, chci pomoct – a je jedno, jestli zrovna hudbou, byznysem, nebo právě charitou. Vždycky chci, aby projekty, do kterých investuju svou energii, měly pozitivní dopad na lidi a dávaly dobrý smysl. Když dostaneš dar, musíš ho poslat dál. A mě těší, že to takhle můžu dělat.