Do krásného prostředí topolového hájku na břehu říčky Veličky v Tasově jsem letos vyrazil po třinácté a jako vždy jsem se na festival moc těšil. Dorazil jsem s dostatečnou časovou rezervou – nejen proto, abych stihl první položku pátečního programu, ale i z důvodu, že letos nebylo možné parkovat na poli vedle festivalového areálu. Pole u fotbalového hřiště bylo vyhrazeno pouze pro návštěvníky se ZTP, protože deštivý červenec neumožnil zemědělcům sklidit úrodu. Letos tedy bylo možné parkovat pouze na poli na druhém konci Tasova, vzdáleném něco přes kilometr od areálu.
Jelikož meteorologické aplikace na sobotu večer předpovídaly déšť, rozhodl jsem se nestavět stan, přespat jednu noc v autě a v sobotu po skončení programu odjet domů. Když jsem zaparkoval, hodil jsem si přes rameno tašku s fotoaparátem a vyrazil k hlavnímu vstupu. Po cestě mi došlo, že jsem vlastně v Tasově (myšleno ve vsi) nikdy nebyl – znal jsem jen areál festivalu a nedaleké fotbalové hřiště, kde zpravidla stanuji. Překvapilo mě, jak je to hezká a upravená obec.
Jakmile jsem obdržel pásku na ruku, vstoupil jsem do areálu a provedl tradiční rituál – rozhlédnutí se, úsměv od ucha k uchu a pocit radosti, že jsem zase na Besedě. Hned jsem potkal první známé, kteří mě pohostili panákem domácí slivovice. Beseda totiž není jen o skvělých hudebních vystoupeních, ale také o komunitě a setkávání. Každý rok se tam potkám s mnoha kamarády a známými, nejen z tuzemska, ale i ze Slovenska. Sympatické je, že mezi nimi nechybí ani řada muzikantů, kteří na festivalu nehrají a přijeli si ho jen užít. Někteří mi dokonce prozradili, že Beseda je letos první festival, na kterém jsou, aniž by na něm vystupovali.
Festival byl téměř vyprodaný, ale jelikož organizátoři pro letošní ročník snížili kapacitu o 20 %, projevilo se to velmi pozitivně na komfortu návštěvníků. Nikde jsem nezaznamenal výrazné fronty, lidé se netlačili ani pod pódii. Z ekonomického hlediska může být snížení kapacity překvapivý krok, ale jako návštěvník jej musím kvitovat s povděkem, Besedu to učinilo výrazně příjemnější. Myslím, že by mi dali za pravdu zejména maminky s kočárky nebo návštěvníci na vozíčcích.
Letošní ročník opět potvrdil, proč je Beseda považována za jednu z nejvýznamnějších přehlídek nezávislé hudby u nás. Dramaturgie spojila silná zahraniční jména s tím nejaktuálnějším z české a slovenské scény. Na třech pódiích se během dvou dnů představilo více než padesát účinkujících a vše běželo jako na drátkách, až do posledního songu sobotního vystoupení Alana Sparhawka, kdy začalo vydatně pršet. Déšť vyřadil z provozu pódium B (menší ze dvou hlavních pódií), kde měli ještě vystoupit kapela Sýček a rapové trio Hihihahaholky. Vystoupení Sýčka muselo být zrušeno, ale Hihihahaholky se podařilo přesunout do stanu na scénu C.
V pátek jsem se po výborném koncertě brněnské skupiny Plum Dumplings, která otevírala program na pódiu A (hlavní festivalové pódium), přesunul k pódiu B. Tam se již chystala k vystoupení kapela Madhouse Express, která v loňském roce v klubu Archa+ oslavila deset let na scéně. Jejich koncerty jsou vždy velmi intenzivním zážitkem a nebylo tomu jinak ani na Besedě. Toto kvarteto patří k tomu úplně nejlepšímu, co tuzemská kytarová scéna nabízí, a opět předvedlo neskutečnou neopsychedelickou jízdu říznutou space rockem. Z dalších pátečních vystoupení bych rád vypíchnul ta následující:
Buty
Koncert skupiny Buty byl lehkým, trochu nostalgickým ohlédnutím ke zlaté éře českého pop-rocku s nezaměnitelným rukopisem Radka Pastrňáka. Kapela rozbalila příjemně energické vystoupení a roztančila publikum hned od prvních tónů. Hudební lehkost a hravost Buty si i po letech drží svou autenticitu a jejich koncert byl důkazem, že dobrá písnička nestárne, ale zraje. A co je v hudbě víc než dobrá písnička?
EBBB
Londýnské trio EBBB se pohybuje na pomezí popu, avantgardy, experimentální elektroniky a industriálního šumu. Jejich hudba se vyznačuje hypnotickými vokály, složitými rytmy a hutnými zvukovými kulisami. Na pódiu se trojice objevila téměř neslyšně, žádné intro, žádná show pro show. Jen bicí, synťáky a hlas, které v několika minutách přetvořily prostor před pódiem ve vibrující nervový uzel.
Scott MacDonald za bicími zněl jako lidský automat. Přesný, nemilosrdný, ale přitom organicky proměnlivý. Lev Ceylan zahušťoval prostor vrstevnatými smyčkami, které připomínaly noční průmyslovou krajinu rozpínající se nad hlavami. Zpěvák Will Rowland na potemnělém pódiu působil zlověstně klidně – jeho vokální projev byl tu křehký, tu excentrický, ale vždy neodvratitelně přítomný.
EBBB nehrají písničky v tradičním slova smyslu, spíš vytvářejí intenzivní, až rituální situace, kde se napětí střídá s explozí, ticho s hlukem, forma s chaosem. Výsledkem je koncertní zážitek, který nehladí, ale zůstává pod kůží ještě dlouho po odeznění poslední synťákové vlny. Skvělé to bylo.
Getdown Services
Britské duo Getdown Services pro mě bylo největším překvapením pátečního programu. Josh Law a Ben Sadler, nejlepší přátelé od školních let, se během lockdownu v roce 2020 pustili do společného nahrávání jen pro zábavu a postupně z toho vykrystalizovala skutečná kapela. Tito dva „kluci odvedle“ nastoupili na hlavní pódium a dav pod ním od prvního tracku rozvibrovali mixem dance-punku, art-disca a funku. Bylo to jako rave na konci světa, kde se místo extáze rozdává ironie a místo headlinerů vládne absurdní charisma.
Na pódium přiběhli v outfitech ze sekáče a okamžitě rozprášili nudu. Jejich „power disco“ zní jako kdyby Fatboy Slim sežral Sleaford Mods a všechno spláchl ranými Beastie Boys, jednoduché, špinavé, taneční a nebezpečně chytlavé. Zvuk působí jako kdyby analog ožil v těle internetového memu, ale pod tím vším bublá opravdový vztek, frustrace i ostrý pozorovatelský humor.
Getdown Services možná vznikli jako vtip, ale teď ten vtip boří pódia a dává dokonale smysl. A co je nejlepší, nepotřebují světla, konfety ani teatrální gesta. Stačí jim groove, dobrý timing a vědomí, že tanec může být stejně radikální jako kázání.
Po půlnoci jsem si ještě užil set kultovních WWW Neurobeat a pln zážitků, ale i piva, vyrazil přes ves do spacáku v autě. Tím pro mě páteční program Besedy skončil.
V sobotu ráno jsem se po probuzení vyhrabal z auta a vyrazil na fotbalové hřiště. Tam jsem se za drobný poplatek vysprchoval a dopřál si teplou česnečku se sýrem k snídani. Poté jsem byl ready na druhý den festivalu. Do areálu jsem dorazil tak akorát, abych stihl jednu kávu, jednoho panáka slivovice (ano, zase jsem někoho potkal), než na scéně B začala soutěž písničkářek. Hlasoval jsem pro tři z nich, které mě nejvíce zaujaly, byly to Ta v černém, MONCELLO a Terez Frecerová, která nakonec soutěž, zcela zaslouženě, vyhrála a vysloužila si tím možnost vystoupit v podvečer na hlavním pódiu.
Sobotní program byl opět hodně nabitý. Po poledni jsem měl možnost poprvé naživo vidět skupinu Meluzína, o které jsme vás v březnu informovali na webu v rubrice Čerstvé (z)boží. A musím říct, že je to nejen čerstvá, ale i velmi příjemná muzika. Ty holky a jeden kluk jsou sice na scéně nováčci, ale velké pódium zvládli s přehledem a se ctí. Jejich koncert jsem si opravdu užil. Užil jsem si i staré známé Ghost of You nebo mmnk (o těch jsem ale již psal v reportech z festivalu Pop Messe). Z dalších sobotních vystoupení bych rád vypíchl ta následující:
Martina Trchová s kapelou
Martina Trchová vystoupila na hlavním pódiu za doprovodu celé kapely Květy a saxofonisty, který svůj nástroj občas vystřídal za trumpetu, a hlasu písničkařky Prune. Právě tato sestava dala jejím písním zcela nový rozměr. Bicí, baskytara, klávesy, elektrická kytara a dechy společně vytvářely vrstevnatý, barevný prostor, který však nikdy nepřehlušoval výpověď textů ani klidný, ale naléhavý zpěv.
Martina Trchová a její kapela nabídli hudbu, která se nesnaží být aktuální, ale pravdivá. Není to muzika k tanci nebo ke skotačení. Je to muzika k soustředění, k naslouchání, ke vnímání každého tónu a verše. A přesně to publikum dělalo. Bylo to jedním slovem krásné.
Erika Rein
Erika Rein je ambiciózní nová tvář slovenské hudební scény, jejíž debutové album Kamibe silně reflektuje její identitu i odvahu experimentovat. Ve své tvorbě propojuje pop, R&B a avantpop s hravou, ale naprosto autentickou estetikou. Silně v ní rezonují její romské kořeny, které proměňuje v sebevědomý umělecký jazyk.
Kombinace jazykové rozmanitosti, emocí a originální produkce dělá z její hudby zážitek, který je stejně niterný jako zvukově současný. Na Besedě ji na pódiu doprovázel slovenský producent Isobutan a společně předvedli set, který byl emotivní, introspektivní, a přesto místy taneční. Erika zpívala slovensky, anglicky i romsky, s lehkostí, technikou i silou, které působily jako přirozené pokračování toho, co vyzařovala mimo mikrofon: opravdovost, soustředění a charisma bez pózy.
O této výjimečně talentované a sympatické zpěvačce nejspíš ještě hodně uslyšíme a bude to stát za to.
Alan Sparhawk
Vystoupení Alana Sparhawka, známého především jako polovina minimalistického dua Low, bylo pro mě jednoznačně tím nejlepším, co letošní Beseda nabídla. Působilo jako koncert dvou osobností v jednom těle. První část setu představila jeho elektronické alter ego, hlas pokroucený efekty, zahalený do syntetických textur a vrstvených ruchů, podpořený baskytarou jeho syna a soustředěnými bicími.
Sparhawk na pódiu působil neklidně, těkavě, vlnil se jako médium, kterým procházejí síly z jiného světa. Více než koncert to byl rituál – rytmický, skoro taneční, ale hlavně znepokojivý. Přiznávám, že po druhé skladbě mě vokál zprzněný vokodérem až do absurdna začal natolik iritovat, že jsem vážně zvažoval odchod. Ale pak přišel zlom.
Sparhawk si zavěsil kytaru na obnažené tělo, efekty ustoupily a hlas se pročistil. Náhle byl zpět ten známý hlas z Low, křehký, naléhavý, až nepříjemně blízký. Tiché momenty působily jako zpověď beze zdi mezi ním a publikem. Žádná iluze. Jen syrová pravda.
Nakonec do sebe všechno zapadlo a já pochopil, že nejde o dvě protichůdné polohy, ale o hledání rovnováhy mezi dvěma hlasy, které Sparhawk v sobě nese – jedním, který křičí skrz masky, a druhým, který šeptá beze strachu. A právě v tom střetu vzniká jeho současná hudební síla. Byl to koncert, na který se nezapomíná.
Jak jsem již psal, při posledním songu koncertu Alana Sparhawka začalo hodně pršet, takže jsem oželel další vystoupení a zahalen pláštěnkou vyrazil k autu a na cestu domů. I tak jsem na Besedě opět zažil mnoho inspirativních koncertů a mohu tedy konstatovat, že i třicátý druhý ročník festivalu se velmi povedl. Nezbývá mi než Besedě popřát, ať se jí daří i v dalších ročnících. Tentokrát však již pod vedením současného vedoucího produkce Lukáše Nedomlela, který napříště nahradí na pozici ředitele festivalu Pavla Uretšlégra.