I kdyby to byla mnohem slabší písnička, při současném nedostatku chytlavých rozhlasových songů není nic těžkého přijít s pozitivně laděnou letní písničkou, v níž si dva slibují pod přehršlí básnických obratů prostý „půlnoční pich“.
Otázkou je, nakolik je se skladbou spokojen sám Krajčo. Předpokládalo se, že jeho sólové turné je pokusem najít nějaké nové výrazové prostředky, které by oživily sound Kryštofa. Paul McCartney sice kdysi napsal, že nejlepším receptem na hit je udělat skladbu podobnou tomu předchozímu hitu, ale v takovém případě hrozí po nějaké době zacyklení.
Půlnoční hřích má některé méně obvyklé kryštofovské prvky, to je pravda. Zajímavý kytarový riff v předehře slibuje tvrdší skladbu, což se ale vzápětí nepotvrdí. Ještě zajímavější je instrumentální dohra se sólem na perkuse a výtečně znějící fanfárovitý závěr. Po několika přehráních ale posluchač může mít pocit, že možná právě díky protahovanému finiši je skladba do médií příliš dlouhá. Naopak na koncertech nebude škodit třeba i delší verze – posluchači milují, když jim známá skladba má v sobě naživo něco navíc.
Krajčo zpívá svou skladbu jako dueto s Dominique Alagia. Jejich hlasy k sobě dobře pasují, Dominique má navíc spíš dívčí hlas. Bohužel je namíchán tak, že zní skoro jako celý sbor. Ne že by to vadilo, ale je to tak nějak proti koncepci skladby a smyslu textu.
Jinak je všechno ostatní jako starý Kryštof. Typický, krajčovsky lehce složitý text a chytlavý refrén, podle kterého poznáte už po prvních tónech, o jakou kapelu jde. Takže zacyklení je sice ještě v dálce, ale odbourat se ho zatím nedaří.