Geezer Butler, baskytarista Black Sabbath, vydal na začátku června svou první knihu s názvem Into the Void: From Birth to Black Sabbath―And Beyond, ve které vypráví příběh legendární metalové skupiny od jejího počátku. Krom některých překvapivých historek se v knize přiznává, že v 80. letech kupodivu téměř vůbec neposlouchal heavy metal a spíše si liboval v soulu a jazzu. „Moderní metalové kapely té doby neměly se zvukem Black Sabbath nic společného,“ píše v knize podle magazínu Loudwire. Také se v ní zmiňuje o třetí studiové desce Metalliky (Master of Puppets), která byla v době svého vydání v roce 1986 vskutku masivní deskou. Nicméně ho příliš neoslovila.
Oproti tomu Butlera silně zasáhlo legendární "Černé album" thrashové mašiny. Začátkem devadesátek mu prý vrátilo víru v rock 'n' roll. V pravidelné rozhlasové show Loudwire Nights se Butler o albu více rozpovídal. „Vždycky jsem si říkal: Bože, kéž bych tohle napsal já. Na té desce byly opravdu tak skvělé riffy a zkrátka něco, s čím jsem se mohl ztotožnit. Do té doby jsem se s jejich muzikou ztotožnit nedokázal. Spousta lidí si myslí, že starší věci jsou ta "pravá" Metallica, ale mě to moc neoslovilo. Když ale vyšlo "Black Album", líbilo se mi mnohem víc,“ přiznal Butler.
Jedna z nejslavnějších skladeb Metalliky Enter Sandman pochází právě z Černého alba
Černá placka je navíc jedno z mála metalových alb, které dokázal poslouchat celé v kuse. „Opravdu mě bavilo ho poslouchat. Je jen velmi málo alb jakéhokoli žánru, která zvládnu poslouchat od první skladby až do konce. Udělalo na mě opravdu dojem.“
Určitě lze konstatovat, že je mezi členy Metalliky a Black Sabbath přítomna určitá vazba. Když byli otcové metalu v roce 2006 slavnostně zařazeni do Rock'and'rollové síně slávy, byli to právě Lars Ulrich a James Hetfield, kteří je uvedli. Butler pak na oplátku v roce 2011 vystoupil na pódium Metalliky, aby si s nimi zahrál během oslav 30. výročí založení kapely v San Franciscu.
Never Say Die! bylo zklamáním
Nová Butlerova autobiografie v sobě ukrývá i jednu peprnou zajímavost. Basák se zde totiž přiznává, že za svou kariéru lituje jedné vydané desky, kterou je Never Say Die! z roku 1978. V knize této desce věnuje několik stran a průběh jejího natáčení přirovnává k trhání zubů. Když si desku pouští, vrací se mu mnoho špatných vzpomínek a pocitů.
„Bylo to jako konec původní verze Sabbath. Cítil jsem, že něco z kapely musí pryč a ukázalo se, že to byl Ozzy. Tehdy jsem si přál, abychom měli někoho, kdo by nás dal dohromady a dodal nám větší důvěru v to, co děláme. Třeba dobrého producenta, ale to jsme prostě neměli. Potřebovali jsme někoho zvenčí, kdo by nám řekl: Jo, tohle je dobrá deska, ale myslím, že máte na víc,“ popsal těžkou dobu Butler.