Příběh, kterak se fanoušci zhrozili, že Metallica přestala hrát thrash a vyměkla, jsme přinesli před pár týdny. Nyní si připomínáme pětatřicet let od vydání černého alba, nahrávky, která pro kapelu znamenala předěl. Metallica tehdy opustila thrashový zvuk, k němuž se vrátila až po letech s tehdy novým basákem Robertem Trujillem. Ne že by tehdy začala hrát popík, nicméně zvuk a skladby obrousila natolik, aby se dostala do hitparád a rádií.
Na tom měl bezpochyby zásluhu producent Bob Rock, který do té doby místo metalu pracoval s hair metalovými a hardrockovými kapelami. Produkoval desky Bon Jovi, Mötley Crüe nebo The Cult a lecjaký fanoušek se zděsil, co asi udělá s thrashovou Metallikou. Ale kapela věděla, do čeho jde. „Tehdy jsme cítili, že tu nejlepší desku máme teprve před sebou a Bob Rock nám pomůže ji udělat,“ popisuje bubeník Lars Ulrich v knize The Billboard Book of Number One Albums. Producent se rozhodl změnit dosavadní zvyky kapely, kdy základy skladeb nahrávali hudebníci samostatně, a lpěl na tom, aby ve studiu hráli všichni najednou. Než si na to Metallica zvykla, nějaký čas to trvalo – černé album zabralo osm měsíců nahrávání. Producent hudebníky nutil přetáčet do zblbnutí některé party, s jinými naopak nebyla spokojená Metallica, a následně se ještě deska celá třikrát míchala, než byli všichni s výsledkem spokojení. Proto náklady na nahrávání překročily milion dolarů, což byl na začátku devadesátých let enormní rozpočet, tuplem pro metalovou, tedy nemainstreamovou kapelu.
Pokud jde o samotný obsah, prakticky ke každé písni by mohl vzniknout samostatný příběh. Z Enter Sandman, Nothing Else Matters nebo The Unforgiven se staly hity a stálice koncertního setlistu. Společným jmenovatelem alba je ale deprese, neštěstí a trápení. Osobní peklo, kterým každý z kapely tehdy procházel. Během jednoho roku, mezi začátkem práce na desce a jejím úspěchem po vydání, se tři ze čtyř členů rozvedli a jejich smutek se vepsal do každé skladby.
„Lars, Jason (Newsted, baskytarista) a já jsme tehdy procházeli rozvodovými procesy,“ vzpomínal v rozhovoru pro Playboy kytarista Kirk Hammett. „Ze mě se stala emoční troska, snažil jsem se všechny ty pocity viny a selhání dostat do muziky, abych z nich získal aspoň něco pozitivního.“
A že to nakonec bylo pozitivní! Album vyšlo 12. srpna 1991 a během prvního týdne se jej prodalo přes půl milionu. Na špici prodejnosti v domovských USA vydrželo čtyři týdny, komerční jedničkou se stalo v řadě dalších zemí včetně Británie, Kanady, Austrálie, Německa nebo severských zemí, všechno komerčně dost silné trhy. Proč tomu tak bylo, krásně zhodnotil mistr nejpovolanější, zpěvák Iron Maiden Bruce Dickinson: „Je to jedno z těch velkých alb, kde si sedlo úplně všechno,“ pravil před pěti lety pro Louder Sound. „Je extrémně dobře zprodukované a každá nota na té desce je dokonale pod kontrolou. Obdivuji, jak to zvládli a co s písněmi dokázali udělat. Bylo to velmi efektivní. Bezpochyby to pomohlo protlačit metal do mainstreamu.“
Právě to protlačení do mainstreamu byl moment, kvůli němuž na Metalliku řada tehdejších fanoušků zanevřela. Už to zkrátka nebyl thrash, kvůli kterému si kapelu tak zamilovali. Na druhou stranu černé album vešlo do historie. Přineslo Metallice Grammy, komerční úspěch, peníze a udělalo z ní světovou kapelu. Takových alb vznikne jen pár za dekádu.