A zrodil se metal
Black Sabbath
Eponymní debut otevírá riff, který vešel do dějin. Temná, syrová a mrazivá kytara Tonyho Iommiho v kombinaci s Ozzyho naléhavým zpěvem naháněly husí kůži a poslech Black Sabbath připomínal návštěvu nočního kina promítajícího horory. Texty byly plné náznaků hrůz, píseň Behind the Wall of Sleep dokonce přímo odkazuje na spoluzakladatele moderního hororu, spisovatele H. P. Lovecrafta. A do toho ten fantastický obal s podivnou ženou, možná duchem, možná čarodějkou před rozpadajícím se mlýnem…
Vstup do historie
Paranoid
Na debutu Sabbati možná teprve definovali svůj zvuk, na druhé desce Paranoid už se ale valili dopředu jak pekelná lokomotiva. Paranoid, Iron Man, War Pigs, všechno kousky, které nezestárly ani o den. Ba co víc, dodnes po nich pro jejich sílu sahá Hollywood. Ozzy v textech nešetřil nasupeností, agresí, vyřizoval si účty s mocnými i silami, které nejde zvládnout bez pomoci exorcisty. Dokázal ale přepnout i do zasněného, poetického melodického zpěvu, jak dokazuje například skladba Planet Caravan. V bilancích nejlepších rockových alb se Paranoid už třicet let objevuje na prvních místech a jde o jedinou desku, s níž Black Sabbath komerčně bodovali i v USA. A bodují s ní stále, miliarda a půl přehrání Paranoid na Spotify mluví sama za sebe.
Předběhnout dobu
Master of Reality
Zatímco první dvě studiovky jsou považované za základ heavy metalu, třetí Master of Reality předběhla dobu a dnes je označovaná za jednu z prvních nahrávek stoner metalu. Není divu, podle Iommiho desku nahrávali hudebníci zhulení (anglicky „stoned“) a úvodní kašel v písni Sweet Leaf (už ten název…) je autentický záznam kytaristovy snahy natáhnout jointa. V textech se kapela zamýšlí nad principy křesťanství, čímž jen nabila kritikům označujícím Sabbaty za satanisty. Píseň Children of the Grave je považovaná za jeden z vrcholů jejich tvorby a Ozzy ji často zařazoval do koncertních setlistů i později sólově.
Hory kokainu
Vol. 4
První album, které si kapela produkovala sama. „Vyfetlá deska“, všechny ty historky o kýblech a aparatuře narvanými kokainem pochází právě z období nahrávání Vol. 4. Původní název Snowblind odkazující k bílému prášku zatrhlo vydavatelství, ale zůstala alespoň stejnojmenná píseň. Kromě návykových látek se kapela posunula i tvůrčím způsobem, zůstal typický syrový zvuk a riffy, hudebníci ale víc zapojili hardrockové a artrockové prvky. „Byla to kompletní změna, pokusili jsme se zajít co nejdál,“ vzpomínal později Tony Iommi.
Krvavý sabat
Sabbath Bloody Sabbath
Po Vol. 4 byli Sabbati totálně vyčerpaní. Neřízená konzumace drog v kombinaci s vyčerpávajícím turné vedly k prohloubení závislostí, opakovanému předávkování, zdravotním i psychickým problémům a pocitu vyhoření. Ze studií v tepajících Los Angeles a New Yorku se čtveřice přesunula na anglický venkov, kde byla po marných pokusech schopná konečně znovu skládat. Sabbati pokračovali ve směru nastaveném na Vol. 4 a vzdalovali se původnímu zvuku, slyšíme klávesy, smyčce, barvitější aranže. Titulní píseň však patří do zlatého metalového fondu, a to včetně nekompromisního riffu, kterým Iommi prorazil svůj tvůrčí blok. Ozzy později Sabbath Bloody Sabbath označoval za zlom, od kterého už to s kapelou šlo pomalu z kopce.
Tlak ze všech stran
Sabotage
„Tohle je možná jediné album v historii natočené s právníky ve studiu,“ glosoval nahrávání Sabotage bubeník Bill Ward. Sabbati se soudili s bývalým manažerem a cítili tlak ze všech stran – na dílo, na aktuální práci, na práva, na život. Kapela se proto vrátila k přímočarému nasupenému rockovému zvuku a drajvu, oproti předchozí desce osekala aranže a přišla s vypalovačkami jako Symptom of the Universe nebo Hole in the Sky. Ozzy se nicméně čím dál víc nořil do vlastního světa a práce na desce ho otravovala. „Sabotage zabrala asi tak čtyři tisíce roků,“ povzdechl si v autobiografii Jmenuju se Ozzy.
Podivný experiment
Technical Ecstasy
„Tohle že jsou Black Sabbath?“ ptali se fanoušci a kritici – a po právu. Kapela nechtěla hrát dál ten svůj klasický syrový metal, výrazně zapojila klávesy a vyměkla, i když je tu pořád ta typická Iommiho kytara. Psal se rok 1976 a rocková scéna se měnila. „To není jako dneska, že když jste metalová kapela, točíte metalové desky. Tehdy jste museli alespoň zkusit držet krok s dobou a být moderní. Všude okolo byl punk a my měli pocit, že náš čas se nachýlil,“ vzpomínal později basák Geezer Butler. Výsledkem snah bylo do té doby nejslabší album Sabbatů, což korunoval i pilotní singl It’s Alright, který zněl jak od McCartneyho. Mimochodem, píseň nazpíval Bill Ward, jde o první skladbu Sabbatů bez Ozzyho.
Konec se blíží
Never Say Die!
Jestliže nad změnou zvuku předchozí desky fanoušci pozvedli obočí, teď už si mohli ukroutit hlavu. Pryč byly poslední zbytky syrovosti, kapela přepnula do aranžérsky výpravného, o synťáky opřeného rocku v duchu Foreigner, Electric Light Orchestra nebo Toto. Pro Ozzyho to byla poslední kapka, nový zvuk se mu nelíbil, nesouhlasil se směrem, kterým se kapela vydala, a raději z Black Sabbath odešel. Není to špatná deska, jen je typickou ukázkou situace, kdy se kapela vzdala vlastního zvuku ve snaze napodobit aktuální trendy. Těžko bychom hledali typičtější obraz rockového mainstreamu na konci sedmdesátek než je na Never Say Die!, nicméně naopak tu nenajdeme nic ze starých dobrých Sabbatů.