Nejprve na optimistickou notu.
Po několika letech se na pódia vrátilo norské duo Röyksopp. V Praze odehrálo euforickou show. Posílena pauzou se dvojice předvedla v nejlepším světle. Stačilo jen nechat se strhnout. Nezbývá než děkovat, že hudba kapelu přivedla zpět k životu.
Forum Karlín se v úvodu večera snažil rozhýbat DJ nd_baumecker. Kdyby na něj ale nesvítily reflektory, většina nově příchozích by si asi ani nevšimla, že na podiu někdo stojí. Až kolem deváté konečně vstoupili na pódium Torbjørn Brundtland a Svein Berge ve svých futuristických kostýmech a večer odstartovali novinkou Impossible.
Už s úvodní skladbou bylo jasné, že koncert bude mnohem tanečnější než studiovky. Od prvních tónů se lidé nechali unášet rytmem. Energie prostupovala napříč publikem, které nevnímalo nic jiného než beaty. Následovala This Time, This Place…, která je také součástí Profound Mysteries. Zatímco na albu jsem ji ale běžně přepínala, protože mě nudil zdlouhavý začátek, naživo jsem skoro nevěřila, že se jedná o tu samou skladbu. Po těle mi naskočila husí kůže a od té chvíle mě koncert strhnul a ten pocit vytržení opustil až po cestě domů.
Po prvních písních doplnili stage čtyři tanečníci, kteří nás prováděli celým večerem. Jejich choreografie sice občas připomínala improvizaci, ale ve skutečnosti byla dokonale sestavená a synchronizovaná. I díky nim koncert působil jako větší show. Tanečníci také hráli roli jakéhosi prostředníka mezi dvojicí a publikem, které je tak nějak přirozeně kopírovalo.
Jedním z vrcholů byla skladba Monument, která zazněla jako pátá v pořadí. Jako jedna z nejznámějších skladeb rozpohybovala halu od míst k stání až po druhý balkon. Snad poprvé se během večera odhodlali lidé také zpívat. Přidali se také lasery, na které fanoušci čekali od první skladby.
Pokud někdo čekal nějakou oddechovku, čekal marně. Svein a Torbjørn totiž pokračovali se Speed King. Desetiminutovým skvostem, který se objevil ve třetím dílu Profound Mysteries. Teprve až v druhé polovině koncertu zazněly některé pomalejší skladby jako je You Don’t Have a Clue nebo Breathe.
Euforickému večeru napomáhalo také hladké navazování skladeb a jen občasné „Díky Praho” od hlavních aktérů. Od předchozích turné dvojice se posunula nejen světelná a laserová show, ale také kostýmy nebo doprovodní tanečníci. Jako kdyby Röyksopp konečně našli ve svém projektu celistvost.
Večer uzavřelo několik přídavků, které jsem už pozorovala z balkonu. Naskytnul se mi pohled na zaplněnou halu, která se nechávala unášet jako vlnou moře. Jak energicky večer začal, tak i končil. Před skladbou Do It Again vyběhnul Svein od svého pultíku a se silným přízvukem křičel, že ještě naposledy chce všechny slyšet. Zkrátka stoprocentní energie od začátku do konce.
Koncert byl potvrzením toho, co sliboval Svein Berge před začátkem celé tour: „Cílem Profound Mysteries je podnítit vaši představivost – a rozproudit vaše smysly.“ I když se zaměřoval hlavně na aktuální albovou trilogii, dařilo se to po celý večer.
Dominika Fuchsová
Röyksopp coby Daft Punk z Wishe či nepochopení produktu?
Třídílný albový projekt Profound Mysteries je objektivně plný muzikantských nápadů, které ocení i zavilí příznivci úplně jiných žánrů od bluesmanů po rockery.
Kdo norské elektronické průkopníky Röyksopp dosud neviděl, nemohl si nechat ujít hlasitě promované True Electric Tour už proto, že mrzký seznam navštívených měst navodil atmosféru jisté exkluzivity.
Těšil jsem se moc, naposloucháno bylo a narvané Forum Karlín ujistilo, že to bude parádní večer. A nebyl, alespoň pro mě ne. Nepochopil jsem, proč se avízo velké show zdrcne na diskotétu pro starší a pokročilé. Nepochopil jsem, proč hudebníci pro pódiovou prezentaci nevyužili svého potenciálu. Až bezduše neintegrální choreografie naloděných tanečníků působily komicky a připomněly pokleslé estrádní vložky z České televize osmdesátých let. Po živých vokalistech ani vidu ani slechu, vizuálně škoda mluvit. (Zdravíme Moderat.)
Co mě ale při všem respektu k umělecké licenci otrávilo nejvíc, byla absence všeho, co činí nahrávky Röyksopp ve sluchátkách výjimečnými. Pryč je veškerá melancholie, latentní přítomnost tajemna nebo alespoň špetky originality. A korunu tomu nasadí pouťové remixy takových skladeb, jako magického hitu What Else is There. Tuc tuc a prd, jako když vám v dobré restauraci naservírují na pěkný ohřátý talíř nedovařené jídlo. Viděl jsem rozpaky v očích daleko mladších lidí kolem sebe a také se moc nepamatuji, kdy jsem naposledy odešel během koncertu. Like An Old Dog.
P.S. Hlášku v titulku jsem si vypůjčil z privátního dialogu od nejmenovaného legendárního tuzemského promotéra. Myslím, že to trefil na hlavičku.
Antonín Parma