Dokument začíná telegrafickou historií Oasis – začátky, hity, vzestup ke slávě, sílící konflikty v kapele, explozivní rozpad v roce 2009. Pak se jde rovnou do roku 2025 a do zkušebny před plánovaným turné. K prvnímu koncertu se snímek dostane už před polovinou filmu a postupně se prolínají úryvky z jednotlivých koncertních zastávek, medailonky různých fanoušků, kteří na Oasis vyrazili, a pohled do zákulisí včetně společného rozhovoru s oběma bratry.
Právě zprostředkování masové euforie z koncertního návratu Oasis je největší devizou filmu. To nadšení je skutečně nakažlivé, navíc koncerty jsou výborně nasnímány, sestříhány a mají i výborný zvukový mix, který v dobře nazvučeném kino sále obzvlášť vynikne. Ve snímku zazní valná většina hitů a je jim věnován štědrý podíl filmové stopáže, takže dokument částečně funguje i jako koncertní film. Medailonky s různými fanoušky dokreslují, jak velká událost tohle byla a jak moc hudba Oasis pro miliony lidí pořád znamená. Přesto by v těchto segmentech neuškodilo stříhat trochu přísněji, místy je toho už zbytečně moc a zbytečně podrobně. A přínosnější by naopak mohlo být ušetřený čas věnovat třeba detailnějšímu pohledu na organizaci turné nebo na ostatní členy kapely, z nichž pouze Bonehead dostane trochu prostoru, ale zdaleka ne tolik, kolik by si zasloužil.
Film se příznačně jmenuje podle jednoho z největších hitů Don’t Look Back In Anger, „Neohlížej se s hněvem“, a bratři se skutečně moc neohlíží. S hněvem ani bez něj. Nedozvíme se podrobnosti o tom, jak probíhala jejich prvotní komunikace o potenciálním návratu, kdo koho oslovil. Ani jak to tehdy a teď vnímaly jejich příbuzní, s výjimkou malé zmínky o jejich dětech, které se nyní rychle spřátelily. Zkrátka spolu bratři 15 let nemluvili a teď spolu mluví, tečka. Ani jeden z nich holt nejsou typ, který by si chtěl pustit filmaře opravdu hodně blízko k tělu, ani si vylévat srdíčko na kameru. A i když se asi snaží chovat před kamerou slušně a relativně reprezentativně, jejich současný vztah na druhou stranu nepůsobí ani falešně, jako že by usmíření jen předstírali kvůli penězům. Jsou sprostí, vtipní, docela uvolnění a tu radost a do jisté míry i překvapení z přílivové vlny emocí od fanoušků jim věříte.
Ať už jste měli to štěstí Oasis v roce 2025 vidět naživo nebo ne, film Don’t Look Back In Anger je skvělou připomínkou či ochutnávkou toho, jaké to tam skutečně bylo.