To není všechno. S festivalem si kurátorka Rhiannon Giddens ve městě Durham splnila dlouholetý sen oslavit černošskou hudbu, umění a kulturu Severní Karolíny. Sláva to byla veliká, dorazili také Taj Mahal, Leyla McCalla, Amythyst Kiah, Yasmin Williams nebo Jake Blount a některá vystoupení se živě streamovala.
Ne každý ale veřejné korigování černošské hudební historie mohl vidět úplně stejně a Trumpův čerstvý útok na Smithsonův institut ohledně „nevhodné rasové ideologie“ je v tomhle ohledu vysloveně varováním. Zkuste si třeba představit, že se probudíte z kómatu, do kterého jste upadli před listopadem 2024 a se sousedem se rozhodnete zahrát si starou černošskou hudbu z Apalačských hor, takže se chtě nechtě začnete bavit o segregaci, diskriminaci, rasismu, diversitě a občas si u toho pořádně uplivnete. Najednou se před vás postaví úředník s požadavkem, abyste vážili slova, protože tahle jsou zakázaná a vy tak konáte v rozporu s nařízením prezidentovy administrativy. První, co vás napadne, že jste se možná probudil do jiné doby a shodou okolností do takové, o které jste už nikdy a za žádnou cenu nechtěl ani slyšet. Pak chvíli hledáte chybu u sebe, jakože jste se nejspíš mezitím zbláznil, když ale úředník trvá na svém, dojde vám, že s dobou i vaším zdravím bude nejspíš všechno vpořádku, zato zřejmě zešílel úplně někdo jiný a všechno, o co jste přes dvacet let usiloval, tím pádem vyletělo komínem. Vítejte v Trumpově Americe, kde dnes znamená včera, kdy prý bylo vše, jak má být.
Když v lednu 2009 vyšel vlivný britský magazín fRoots s „americkou“ obálkou a titulem Deset důvodů, proč je nyní dobré slavit american roots music, mohl se šéfredaktor Ian Anderson pochválit. Jeho dlouholetá podpora dřevního blues, cajunu, old-time music a moderního bluegrassu, vedla k nebývalé renesanci americké hudby vycházející z pradávných kořenů a podpořila emancipační úsilí mladé černošské generace hlásící se za své předky o podíl v historii těchto stylů. Leadrem hnutí se stalo černošské trio Carolina Chocolate Drops, kterému dal Ian Anderson prostor k radikálnímu prohlášení: „Historie ranné americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většinu toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst jsou záměrně zkreslené bludy.“
Dnes vám to už nepřijde, vždyť o tom mluví i Beyoncé, na tehdejší dobu to ale vyžadovalo hodně odvahy, potřebu mít v ruce silné argumenty a na důkaz k tomu hrát hudbu, kterou předtím většina mladých Afroameričanů nikdy neslyšela. Rhiannon Giddens, Justin Robinson a Dom Flemons se ji naučili hlavně od Joe Thompsona ze Severní Karolíny, jednoho z posledních žijících houslistů černošských string bandů z Apalačských hor, běžně tu hrajících až do 20.let minulého století.
„Strávili jsme s ním opravdu hodně času. Naučil nás staré techniky a neznámé skladby. Už jen možnost sedět vedle něho a sledovat, jak hraje byl pro nás dar,“ vysvětlil Justin Robinson, od koho trio načerpalo vědomosti a sílu věnovat se do budoucna hudbě, bez které by country s bluegrassem nejspíš zněly úplně jinak.
„Po druhé světové válce převzaly vládu blues a jazz. Lidé se začali stěhovat do měst a vesnické komunity se už jako dříve nescházely ve stodolách, na svatbách a po žních, takže string bandy přišly o důvod pokračovat a tím bylo lehké na tu hudbu zapomenout. Joe Thompson ji hrál ale až do své smrti v roce 2012,“ řekla Rhiannon Giddens o jejich nejvlivnějším mentorovi.
Zmínka o velikánovi z Piedmontu je důležitá: nové album totiž natočila Rhiannon Giddens s Justinem Robinsonem na zahradě jeho domu. Tím nejprostším možným způsobem, vlastně si jen tak jako dříve zahráli a namířili u toho na sebe dva mikrofony. Ten třetí pak, aby na akustické nahrávce dostaly slovo také cikády, ptáci a vítr. Od Thompsona se přesunuli na verandu jiné mentorské legendy: bluesmanky Etty Baker. A s banjem a houslemi se za přítomnosti jejího syna pustili do dalšího podvečerního tanečního vyhrávání. Osmnáct skladeb totiž o ničem jiném, než o venkovském tanci a pohodě není.
„Být umělcem je teď těžké. Do současné politiky se vyloženě nehrabu, ale je pro mne důležité mít jasno v tom, kde stojím,“ uvedla Rhiannon Giddens k nedávnému rozhodnutí zrušit vyprodané vystoupení v Kennedyho centru, které „do své moci“ převzal Donald Trump. Z patolízalů jmenoval novou uměleckou radu a nechal se zvolit do čela slovutné kulturní instituce, aby prý osobně dohlédl na to, že do programu nebudou mít nadále přístup „liberální levicoví šílenci“.
Nelze si přitom nevzpomenout, co se dělo během Trumpova prvního funkčního období. Počet amerických umělců napříč všemi žánry, kteří propadli po jeho volbě zoufalství, stoupal úměrně s tím, jak se Trump postupně odkopával, což byl, a to musíte uznat, ještě pořád ještě čajíček proti jeho současnému běsnění a tažení proti kultuře. Vznikla celá řada ostře formulovaných hudebních vzkazů, a nenávist některých umělců k Trumpovi se dala doslova krájet, až se u živelně vznikajících skladeb dalo mluvit jako o hudebním žánru svého druhu, podle Grahama Nashe stmeleném společným nepřítelem. K protestům se s explozivní antitrumpovskou skladbou Don't Lie to Me přidala také Barbara Streisand, zpívající o americkém lidu na kolenou a pokládající nenáviděnému prezidentovi otázku: „Jak se ti spí, když všichni pláčeme“.
„Myslím, že jsme hladoví po tom, aby se mu někdo postavil. Lidé totiž kapitulovali,“ tvrdí Rhiannon Giddens, takže nezbývá než čekat. Při Trumpově tempu to nebude snad dlouho trvat.