Začínáme. Kritické okénko – pojďme si zhodnotit loňský ročník. Moderátoři večera Aleš Háma s Ondřejem Sokolem přemítají nad svými chybami. A již na začátku avizují, že diváci nemusí mít strach, protože letos nebudou žádné urážky přítomných, žádný nekorektní humor, přihlouplé vtípky bez pointy. A aby v tom všechny utvrdili, napsal jim k tomu úvodní song – plný kvalitního humoru Ondřej Brzobohatý, kterým kluci vyloženě odpálili tu velkolepou estrádu. Nutno uznat, že v písni zazněla ta podstatná slova – jediné o co jde, je přežít ten tří a půl hodinový večer. Já tedy měla opravdu co dělat.
Bylo obtížné Slavíky vnímat jako hudební cenu, už od začátku jsem měla pocit, že spíš sleduji nějaký bulvární pořad. Hned v úvodu za každou cenu extrémně vtipní moderátoři shrnuli všechny možné eskapády přítomných umělců – Brožovou zavřenou v obchoďáku počínaje a rozchodem Agáty Hanychové a Jaromíra Soukupa konče. Žvanírna pokračovala úspěšně dál a v tomto duchu se nesl celý večer. Rozpaky z těch nekonečných kydů byly vidět i ve výrazech všech přítomných ve Forum Karlín. Jeden z mála, kdo se v záběrech kamery smál jako šílený snad po celou dobu, byl Richard Krajčo.
Hudební vystoupení? Ta byla lepší i horší, ale hlavně tak trochu na druhé koleji. Zahrála skupina Kabát, která si odnesla i vítěznou sošku v kategorii skupina roku, Chinaski, nebo Marpo. Samozřejmě nemohla chybět Monika Bagárová a Helena Vondráčková, které v týdnu oznámily, že jim Leoš Mareš pořádá koncerty v O2 areně. Vondráčková v cirkusáckém zlatém overalu sklidila za své vystoupení, v němž zazněly známé pecky jako Lásko má já stůňu, Vzhůru k výškám nebo Dlouhá noc, standing ovation. Je to s podivem, když si uvědomíte, že to bylo asi nejhorší vystoupení večera. Protože ty falešný kiksy ve Sladkém mámení musel slyšet i hluchý dřevorubec. V závěru vystoupení ale ještě stihla komerční okénko a odpočítat start prodeje lístků na svůj koncert ve vysočanské hale.
Emoce lítaly nahoru a dolu, mezi pitomé fórky moderátorů se totiž musela vměstnat i vážnější vystoupení. Například dojemná píseň Vojtěcha Dyka Táto, před kterou se rozpovídal o smrti a o tom, jak bychom ji měli přijmout jako přirozenou součást našich životů, nebo píseň Boty proti lásce na počest nedávno zesnulé Yvonne Přenosilové v podání Jitky Čvančarové. Škoda, že tyto momenty přebíjela všudypřítomná snaha o „humor“.
Vrchol trapnosti byla chvíle před předáním Slavíka pro vítěze v kategorii zpěvák. Sošku přišli předat Vondráčková s Marešem. Přestože se po Hámových otázkách na Leošovo turné snažil Mareš tvrdit, že tato chvíle patří někomu jinému, stihl mezi řečí oznámit, že Helena stihla od spuštění prodeje vstupenek do O2 areny celou halu vyprodat. Zpěvačka tomu nemohla věřit a začala jásat a vřeštět jako šílená. Objímala moderátory i Leoše. Uf, tak ještě že tenhle moment patřil úplně někomu jinému… Následně byl nejlepším zpěvákem vyhlášen Marek Ztracený, který upřímně poděkoval svým fanouškům a zavzpomínal na vyprodané koncerty v Edenu.
Slavík jako by se tím symbolicky změnil v nablýskané prodávání hrnců. Když se nad tím vším po zoufalém večeru člověk zamyslí, opět se dostane k tomu, o čem se podle mě mezi lidmi mluví snad každý rok. Je opravdu nezbytně nutné všechny touto zoufalou šaškárnou trápit? Ano, Ewa Farna, která si vítězství stoprocentně zasloužila, ve své řeči vystihla podstatnou věc. A sice, že je skvělé, že lidi poslouchají českou hudbu, české interprety, podporují je a chodí na jejich koncerty. Jenomže jestliže se po sto padesáté umístí Lucie Bílá a ještě v závěru své řeči zmíní, jak si to zaslouží, tak je to celé postavené na hlavu. A vlastně to moc pěkně vystihnul i Vojtěch Dyk, který připomněl absurditu loňského ročníku, když se stejně jako letos umístil na druhém místě, přestože nevydal žádnou novou desku, ani nekoncertoval. Letos koncertoval jako divý a světe div se, své druhé místo obhájil. Je tedy dobré vědět, že člověk nemusí dělat nic, ale ve světě Slavíka to bude mít stejný výsledek, jako kdyby makal jako šroub.
Jasně, je to bezvadné, protože jsou to přeci hlasy fanoušků a to vědomí, že je poslali, je pro interprety důležité. Ale když se zeptám svých kámošů, kteří hudbu opravdu poslouchají, zda hlasovali v anketě Český Slavík, tak si poklepou na čelo. Ne snad proto, že by všechny interprety, pro které se hlasuje, považovali za nekvalitní. Každý by si tam nejspíš někoho našel. Ale Slavíka mají zafixovaného jako tu přiblblou soutěž, ve které dokola a dokola vyhrávají pořád ti samí. A mají pravdu.
Alespoň malým pozitivem letošního ročníku byla účast umístěných interpretů v kategorii Hip hop a rap. Vítězem se stal Calin, který se ovšem připojil pouze online. Bylo jasné, co si o tom všem asi myslí, ale poděkoval svým fanouškům. A tak mu gratulujeme za gesto. Loni totiž nedal ani to.
S oslavou české hudby, kterou se zaštiťuje, měl letošní Slavík společných jen pár momentů. Jako když se na pódiu sešli Václav Neckář a Marta Kubišová. Jinak byl letošní ročník ještě horší než loňský. Znovu šlo o úmornou, bulvární estrádu bez překvapení. Po jeho zhlédnutí si kladu otázku, proč jsme u obrazovky museli trpět tři a půl hodiny, když celý program by krásně vystačil na 90 minut.