V samém úvodu si Tahle jedna vteřina půjčuje notoricky známý motiv z Beethovenovy skladby Pro Elišku. Je to hezký start a způsob, jak si posluchače zaháčkovat. Naštěstí si ale tahle jadrná balada ve zbytku stopáže vystačí jen sama se sebou a vlastními nápady a hudebními tématy. Je silná, dobře graduje a oba aktéři tu představují jakési protipóly. Zatímco Emma Smetana je v projevu éterická, křehká a zranitelná, Richard Müller dodává písni hloubku a sílu. Vzájemně se přitom doplňují a prolínají.
Tahle jedna vteřina má takřka šansonový nádech, i když ke skutečnému šansonu ji chybí ještě větší výraz a specifický přednes. Co však nepostrádá, je civilnost, nenucenost a lehkost. Text není krkolomný, nepůsobí strojeně a šroubovaně, naopak v něm nic nepříjemně nevyčnívá. A to není při použití češtiny vždy pravidlem.
Emmu Smetana jsme slyšeli zpívat hlavně anglicky, párkrát také francouzsky. Čeština je pro ni novinkou a funguje vlastně mnohem lépe než angličtina. Ne snad kvůli výslovnosti, ale opět díky větší civilnosti. Smetana působí přirozeně, slova jí jdou dobře přes pusu a nepůsobí to rozplizle jako u některých jiných zpěváků, kteří zpívají sice česky, ale s anglickou dikcí a důrazy.
Vlastně by mě docela zajímala celá deska nazpívaná v češtině. Nepůsobilo by to nijak nemístně a Emma Smetana by si tím mohla zase o něco rozšířit záběr, včetně toho žánrového, tedy kdyby se držela podobných klavírních balad. Skladbou Tahle jedna vteřina totiž dokazuje, že navzdory mnoha posměškům a nálepce postavičky z bulváru, umí uhodit hřebíček na hlavičku.