Carl Barât, Pete Doherty a jejich parta nejsou českými hudebními zlatíčky jako LP s Aurorou ani nemají filmový trhák na Netflixu. Mají za sebou kariéru poznamenanou průšvihy, prominentní pozicí nejen v britském bulváru a osobními spory překračujícími běžné dění v hudebních kapelách. V době Dohertyho drogové závislosti vyrazila například kapela na turné do Japonska bez něj a on na oplátku vykradl byt svého nejlepšího přítele Carla Barâta. Když ale po dvou měsících vycházel Doherty z vězení, Barât na něj čekal před branami.
Dohertyho život se mohl vyvíjet různými způsoby. Napadají mě smutné scénáře, které by ve světě rock’n’rollu nebyly výjimkou. Když ale filmovou pásku rychle přetočíme dopředu, víme, že to ustál a v roce 2026 čile koncertuje nejen s The Libertines, ale také s kapelou Babyshambles, kterou založil v době, kdy měli The Libertines pauzu, a vystupuje i sólově. Všechny tři podoby svého hudebního působení letos předvedl také v Česku.
„V rámci turné From the Baltic to the Bosporus dorazil Doherty 3. května v té nejodlehčenější možné podobě. Žádná kapela, žádná produkce, jen on, akustika, hrnek čaje a jeho charisma,“ napsal Marek Reinoha o květnovém, velmi intimním koncertu v MeetFactory. „Po hudební stránce Doherty střídal polohy od šeptaných balad po rozjařené pub songy. Nechyběla melancholie The Libertines, rozervanost Babyshambles ani skladby z nového sólového alba. Celé to působilo neskutečně autenticky a přirozeně. Jako by ten chlápek prostě přišel zabrnkat starým známým někam do hospody.“ Na jeho vystoupení jsem slyšela velkou chválu.
Foto: Adéla Michalčíková
O měsíc později zavítal s Babyshambles na Rock for People. Mělo to takové kouzlo, že bylo úplně jedno, že se tady kapela zrovna nepředvedla v nejlepší formě. „Pete Doherty byl dokonalý. Babyshambles odehráli nejhorší koncert Rock for People,“ zněl přiléhavý titulek recenze koncertu.
Do třetice všeho dobrého i zlého vystoupili na Colours of Ostrava The Libertines. A to vám byla krása! Kapela se potila na přímém slunci, byla nucena odložit saka, a tentokrát zněla podle mě neironicky dokonale. Celé to má samozřejmě pořád floutkovský nádech, ale jak perfektně jim to hrálo a zpívalo! Doherty svůj letošní český troják nemohl uzavřít lépe.
Ale drazí hudební přátelé, mám na vás jednu prosbu: Choďte s námi na ty britské kytarovky! Mám strach, aby nám je pořadatelé nepřestali vozit, když dav pod pódiem už tradičně spíš menší. Přitom je to taková paráda. Podle mě je na festivalu máloco hezčího, než si vychutnat písně jako Don`t Look Back into the Sun nebo Can`t Stand Me Now. Samozřejmě je to otázka osobního vkusu, ale mě tyhle party, které přijedou čistě jen s písničkami, s kterými objíždí svět, velmi potěší.