Silné deště sice neubraly jeho vystoupení na kouzlu, ale odplavily velkou část publika mimo hlavní scénu, takže si jeho hudební magii naplno vychutnali jen ti, kteří pod pódiem vydrželi. Přesto šlo o podmanivou show – chvílemi opojně zasněnou, jindy jednoduše strhující. Podobně silný zážitek jsem měla už kdysi v Gongu, kde Maalouf vystupoval. Jeho tehdejší koncert mi navždy utkvěl v paměti jako jeden z nejkrásnějších koncertů, jaké jsem kdy na Colours zažila. I ten letošní stál za to, nedivím se, že ve Francii vyprodává arény.
V současném projektu Trumpets of Michel Ange Maaloufa doprovázejí další dechoví hudebníci, zčásti jeho žáci. Jeden z nich prý chodil na Maaloufovy koncerty už od dětství a o dvacet let později stojí po jeho boku na pódiu. Součástí kapely je také český trumpetista Ondřej Průša, i on se od Maaloufa učí hrát na nástroj, který vynalezl Maaloufův otec. V jednom z příštích vydání Headlineru si budete moci přečíst rozhovor s Ibrahimem Maaloufem mimo jiné právě o tom, jak se snaží dílo svého otce předat další generaci hudebníků.
Vzhledem k již zmíněnému odlivu publika za bouřky, která dokonce na hodinu přerušila dění v areálu, Mobymu pohodlně zůstala role největší hvězdy pátečního dne. A přiznejme si, že jen těžko byste hledali někoho, kdo jeho set neocenil. Na pódium vletěl bez okolků a jeho skladby zněly tak intenzivně, jako by je člověk slyšel poprvé, přestože je má po letech hluboko pod kůží. Elektronika se tu mísila s živým hraním, fantastické vokalistky Nadia Christine Duggin a India Carney doplňovaly Mobyho zpěv a vizuální stránka člověka unášela až do vesmíru. Moby se do Česka vrátil po sedmnácti letech a bylo hezké vidět, jakou vášeň v sobě jeho koncert stále má. Velkolepé momenty se střídaly s intimními. Před coververzí skladby „Heroes“ například Moby vyzval publikum, aby si představilo, že sedí v obýváku s Davidem Bowiem a poslouchá jednu z nejkrásnějších písní, jaké kdy vznikly. Takovou chvíli totiž kdysi s Bowiem doopravdy zažil on sám.
Foto: Zdenko Hanout
Pomineme-li absolutní úkaz jménem Peaches, kterou nedokážu dost dobře popsat a kterou je potřeba zažít, měl pro mě pátek tři hlavní hvězdy. Když to vezmu chronologicky, tou první byl prezident Petr Pavel. Hodinovou diskusi, kterou s ním v rámci diskusního fóra Meltingpot vedl Libor Bouček, samozřejmě nelze srovnávat s koncerty. Přesto mě během ní těšilo vědomí, že současný prezident České republiky pravidelně navštěvuje kulturní akce, často právě koncerty a festivaly, a že jeho setkání s lidmi v publiku se pokaždé nesou ve velmi pozitivní atmosféře. Prezident v rozhovoru mluvil o tom, jak hudba umožňuje lidem s rozdílnými názory a preferencemi užít si něco společně. Ano, hudba spojuje. Je dobře, že se o totéž snaží i on sám, aniž by přitom ustupoval od svých pevných postojů.
Lorde: „Nikomu nepatřím“
Po diskusi v Gongu jsem zamířila k hlavní scéně, kde vystupovala novozélandská zpěvačka Lorde. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy, jak její koncert dopadne. Viděla jsem ji na festivalu Glastonbury, kde představovala své loňské album Virgin. Tehdejší „tajný set“ byl podle mě takřka dokonalý, ale také svým způsobem odtažitý: kapela stála v půlkruhu zády k publiku. Všechny oči se tak upíraly na Lorde a výsledek byl fantastický. Kdyby však v Ostravě pojala celou show podobně minimalisticky, nejspíš by desetitisíce lidí pod pódiem do konce setu nevydržely.
V Ostravě však působila mnohem komunikativněji. Přivezla si působivou scénografii postavenou na obřích kvádrech, které se posouvaly, a dokonce létaly, kreativní projekce na LED obrazovkách, propracovanou choreografii, tanečníky a velmi sympatickou kapelu. Koncert měl perfektní dramaturgii a podle mě byl mimořádně přitažlivý po celou dobu, od úvodní, velmi ležérně pojaté Royals až po největší hity, jako jsou Green Light nebo Team, případně, když při písni David rozvinula obří plachtu s poselstvím „Nikomu nepatřím.“ Za to, že ji přivezli, patří pořadatelům Colours velký dík. Sázka na jistotu to podle mě nebyla, ale koncert to byl skvělý.
Mimochodem, podobně silný, byť zcela odlišný koncert odehrála o den dříve Paris Paloma. V jednu chvíli jsem se na festivalu obávala, že se letošní ročník ničím nevryje opravdu hluboko do paměti, ale koncert Lorde se mezi mé výjimečné vzpomínky bezpochyby zařadí.
Foto: Eugene Zhyvchik
A pak tu byl Teddy Swims, který měl všechno po americku velké: kapelu, melodie, hlas i zvuk celé show. Dalo se to ostatně čekat už z jeho rádiových hitů. Role headlinera mu sedla na první dobrou. Zatímco Lorde před ním publikum tak trochu hypnotizovala, Teddy Swims ho prostě a jednoduše královsky bavil.
PS: Nejde mi to nezmínit. Colours má štěstí na fantastický areál, jehož opravdu výjimečný genius loci čím dál víc přidušují zóny partnerů festivalu. Díky všem firmám, které podporují kulturu, ale opravdu by nešlo se prezentovat citlivěji, aby z festivalu nebyl lunapark? Pevně věřím, že by to návštěvníci ocenili.