Už dlouho jsem nedal k dobru nějakou historiku z dávného světa velkého šoubyznysu, tak to musím napravit. Inspiroval mě k ní Martin Hrdinka, který mi tuhle říkal, že u nás nečekaně roste zájem o vystoupení italské legendy Drupiho.

Kolega Vladimír Vlasák, jeden z nejslušnějších lidí, které jsem kdy v životě potkal, býval redaktorem Mladé fronty Dnes a rodícího se iDnes. Měl obrovský přehled o domácí scéně, znal se snad s každým člověkem v oboru. Přesto se z cest za rodiči, žijícími někde u Liberce, vracel s očima na vrch hlavy. Vždycky tam zašel do hospody a od místních štamgastů se dozvěděl, který zpěvák má novou milenku, kdo a kde si šňupl kokainu nebo kdo byl zase na protialkoholním léčení.

O víkendu slavila Porta šedesátiny. Je to pravděpodobně nejstarší hudební festival ve střední Evropě, ne‑li na celém kontinentě. Média si toho moc nevšímala, ale přesto bylo lesní divadlo v Řevnicích, kde akce probíhala už po devatenácté, nejméně tři neděle předem vyprodané.

Žižkovská hospoda U Vystřelenýho oka byla tentokrát, jak se říká, auf. V pravidelný koncertní čtvrtek tentokrát vystoupilo duo Vasilův rubáš a přivedlo už během první půlhodiny návštěvníky letní hospodské scény do varu.

Rád se shodnu s každým pamětníkem, který řekne, že nejlepší částí našich životů byly devadesátky se svou blaženou atmosférou svobodného rozletu. Ale v poslední době si připomínám navíc i konec osmdesátek. Pravda, vládli tu tehdy ještě komáři, ale ten vzlet, který prožívala nekonformní umělecká scéna – Ha‑Divadlo, Provázek, žižkovský Junior klub Na Chmelnici, Malostranská beseda a spousta dalších souborů a prostředí – byl fascinující.

Písní Já na vojnu nepůjdu v přednesu Záviše a hromovým řevem mužské části publika vyvrcholil koncert příležitostného tria Nejsjetější trojice v pražských Riegrových sadech. Bylo to letos první a pravděpodobně i poslední vystoupení bizarního písničkářského tria Xavier Baumaxa – Záviš – Mucha.

Toho, co mizí pozvolna, si člověk nevšímá. To platí i o dechovce. Ještě v sedmdesátých letech masově nejoblíbenější hudební žánr se už v médiích nevyskytuje a co tak slýchám, zaniká i v živé podobě. Řada souborů v posledních letech skončila nebo je jen minimálně aktivní.

Jestliže anketa Český slavík odráží názory co nejširší populace a Andělé vyjadřují hodnocení odborné veřejnosti, pak Ceny Ochranného svazu autorského jsou z velké části postaveny na statistice. Jen ceny za historické zásluhy určuje Dozorčí rada OSA, v níž jsou ovšem naprosto nezpochybnitelné osobnosti. I když tím pádem nejsou tyto Ceny tak vzrušující a dráždivé, výborně doplňují obraz současného hudebního dění v republice, a navíc mají i kategorie klasické hudby.

Zhruba 150 diváků bylo svědky neobvyklé akce, k níž se člověk dostane jen málokdy. V klubu Doupě proběhl koncert k osmdesátinám trampského barda a zároveň folkového zpěváka Honzy Nedvěda. To stojí za oslavu.

Tak jsem si položil otázku, co je to hit. Přesněji: co lze za hit považovat? Je to subjektivní pocit, že tohle se mi líbí, takže je to hit? Anebo je to něco celospolečenského? A jestli ano, dá se to nějak změřit a statisticky vyjádřit?