Je tomu rok, co zemřel Zdeněk Pavelka. Umřel v sedmdesáti, z toho jsme se čtyřicet let různě míjeli a potkávali. Znáte to, existuje spousta lidí, se kterými se potkáváte, možná byste spolu něco vytvořili, ale tak nějak se k tomu nenaskytla příležitost. A pak je najednou pozdě.
Teď někdy tomu bude pětatřicet let, co jsem se stal prvním hudebním ředitelem rádia Evropa 2. Psal se květen roku 1991 a stanice dostala jako jedna z prvních soukromých rádií u nás experimentální licenci k rozhlasovému vysílání. Do měsíce jsme zahájili plné čtyřiadvacetihodinové vysílání.
V neděli hodinu po půlnoci skončil ve Vídni čtyřhodinový finálový maraton 70. ročníku Velké ceny Eurovize. Zvítězilo celkem nečekaně Bulharsko, které reprezentovala zpěvačka Dara s písní Bangaranga. Druhý skončil Izrael, třetí byli Rumuni, čtvrtá Austrálie, pátá Itálie, šesté Finsko. Náš reprezentant Daniel Žižka skončil šestnáctý.
Jožo Ráž má víc než sedmdesátku na krku a na poprockovou hvězdu už taky moc nevypadá, ale nový singl Večne milovaná ukazuje, že stále ještě dovede dát jednoduché písničce, kterou tentokrát ani sám nesložil, snadno zapamatovatelný a nečekaně něžný výraz. Otázkou je, koho taková, byť sebelépe udělaná píseň osloví.
Možná, že jste si někdy všimli vydavatelské strategie Supraphonu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. I když… koho to dneska zajímá? Ale třeba někoho napadne, že je divné, jak široký stylový záběr měli tehdejší popoví zpěváci.
Zrovna hrají v rádiu písničku One In A Million, kterou kňourá jakýsi zapomenutý zpěvák jménem Bosson. Ve světovém kontextu se tenhle Švéd vynořil v roce 2001 právě s touhle skladbou, která se hrála všude od Japonska po Itálii, a pak už o něm nebylo slyšet. Vydal ještě jeden singl, který se pokoušeli hrát jen v Německu a rodném Švédsku, ale po tom, co zapadl jako tisíce jiných písní, úplně zmizel. Stal se typickým příkladem jevu, kterému se říká One‑Hit Wonder.
Tuhle mi jedna paní vyprávěla, že se jednou zapovídala se svou známou, když byly venčit psy, nedávala pozor a malér byl nasnadě. A protože výsledek byl po otci jezevčík a po matce čivava, říkaly mu čivavčík. Přesně takový čivavčík byl poslední ročník Bratislavské lyry v roce 1990.
Tak dnes, 8. dubna 2026, by bylo Ivetě Bartošové šedesát. Z pohádkové princezny, kterou milovaly v osmdesátých letech všechny děti, by byla najednou starší paní. I když dneska už to není žádný věk a zpívají i ti, jimž je přes osmdesát.
