Tak se zdá, že jsme se v Česku naučili dělat efektní koncertní show, které si nezadají s největšími světovými podívanými. Po úspěšných třech koncertech Ewy Farné v Edenu se letos vydařila podívaná také Marku Ztracenému.
Desetičlenné komando Sto zvířat je jedním z pozůstatků poměrně široké ska scény, která v českém prostředí na přelomu devadesátých a nultých let nabobtnala až do nečekaných rozměrů. Na příjemném koncertě v Riegráku kapela připomněla, že na konec září chystá vydání nové desky Žádná poezie.
Máme partu muzikantů a ti hrají písničky, které se nám líbí. To by mělo k úspěchu stačit, jenže doba je jiná a úspěch nezáleží jen na písničkách. Je v něm skryta i spousta drobných detailů, které pomáhají zformovat komplexní celek. Jednou takovou banalitou, která má na úspěchu umělců nečekaný vliv, je název kapely.
Dvě špičkové slovenské kapely během dvou dnů, to nebývá v Praze zvykem. Nejdříve Horkýže Slíže v prostoru Areál 7, druhý den IMT Smile o pár stovek metrů dál na Výstavišti v méně známém, ale útulném Gauči. Příjemná změna – i když za oběma soubory je už víc než třicet let koncertování, pořád zní svěže.
Málokterá kapela dovede tak dobře pobavit jako Horkýže Slíže. Není divu, že i na svém úterním koncertě v rámci Prague Open Air zanechala po osmdesáti minutách rozdivočelé publikum ve stavu bujaré blaženosti. Jediné zklamání jejich fandům přinesl fakt, že nezahráli ani jednu novou píseň z alba, které jim oficiálně vyjde přesně za měsíc. Nicméně klasika také dovede potěšit.
V těchto divokých časech občas myslím na Václava Havla a s odstupem času nevycházím z úžasu, jak silným vůdcem národa byl. A jaký si dovedl získat respekt dokonce v době, kdy ještě velká část národa vůbec netušila, která bije, a stále ještě uctívala ducha komunismu. Jak by asi on řešil dnešní konflikty?
Ve věku osmdesáti šesti let zemřel 26. července avantgardní výtvarník Milan Knížák. Více než okrajem své tvorby ale zasáhl také oblast hudby, ba dokonce byl v sedmdesátých letech vnímán jako jedna ze čtyř vůdčích osobnosti českého undergroundu. Spolu s Ivanem Jirousem, Milanem Hlavsou a Pavlem Zajíčkem představoval tvůrce koncepce post‑hippie hudební estetiky, byl představitelem jejího nejradikálnějšího křídla, avšak cílevědomě dával najevo, že se „stádností“ undergroundového hnutí nemá nic společného.
Nejen v rozhlasovém byznysu je známo, že hudba z doby dospívání bývá tou hudbou, kterou si člověk s sebou nese celým životem a má ji nejraději. Může se mu samozřejmě líbit i něco novějšího, co posbírá cestou, ale to už v něm nikdy nezakoření tak jako písně, jež poslouchal mezi dvanácti a dvaceti, možná až pětadvaceti roky.
Na jednom z posledních koncertů půlročního turné Multimedia Tour předvedli Kraftwerk přesně to, co se od nich očekávalo. To znamená, že čtyři anonymně vypadající pánové v oblecích, pokrytých různě svítícími LED pásky, nabídli na minutu přesně dvouhodinovou show, postavenou na strojových elektronických beatech, výrazné zadní projekci a pečlivě vymyšlené dramaturgii. Němečtí průkopníci elektroniky za tu dobu přehráli snad všechny své nejslavnější songy.
Když se teď tolik píše o AI v hudbě, přidám jednu svou čerstvou zkušenost. Můj kolega v rádiu se snaží být o krok napřed před ostatními lidmi, kteří pracují se zvukovou technikou. Teď si pořídil jeden z nejnákladnějších systémů umělé inteligence a učí se s ním pracovat. Vždycky přijde s něčím, z čeho nám, obyčejným smrtelníkům, lezou oči z důlků.