Mr. Symarip, v Evropě jedna z nejznámějších postav jamajského stylu ska, rozpálil návštěvníky Malostranské besedy doběla. Dupot a jásot tanečníků musel být slyšet až na náměstí, až ke stanici dvaadvacítky.

V rámci Prague Sounds předvedl bubeník Nate Smith spolu se svými třemi kolegy devadesátiminutovou smršť v podobě originálního mixu elektrického jazz‑rocku s funkovou hudbou a elektronikou. Oslavil při tom ani ne čtyřiadvacet hodin starou zprávu, že byl právě nominován na cenu Grammy v kategorii Alternativní jazz za své poslední album Live Action.

Stalo se to v šedesátém třetím. Bydleli jsme v tiché ulici nedaleko bubenečského hřbitova a já chodil zrovna do šesté třídy. Náčelníkem nás, kluků z jedné ulice, byl nějaký Láďa Svačina. Byl to divný šéf party.

Lucie Bílá natočila sympatické, do vnitřního světa zahleděné album, které určitě silně osloví většinu jejího ženského publika, jež se jako ona pozvolna blíží do vyrovnaného věku a hledá nové životní hodnoty. Zachovává ale zároveň pocit nadčasovosti. Věci, o nichž zpívá, se mohou stát v každém věku.

Tuhle jsme se potkali s Ondřejem Soukupem na vystoupení Jordana Haje a Emmy Smetany. Ještě než koncert začal, povídali jsme si o tom, že v podstatě za každou písničkou je nějaký příběh, který prožil nebo slyšel vyprávět její autor. Nikdo z nás netušil, že za pár minut narazíme na příklad, který tuhle tezi potvrdí.

Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.

Žebříčky, to je jeden z průvodních jevů, které doprovázejí populární hudbu odjakživa. Když člověk čte PR texty, které rozesílají najatí propagační pracovníci mailem na všechny strany, kolikrát se nestačí divit, kde, kolikrát a jak vysoko se jimi podporovaný umělec nebo skupina umístili. Zní to dobře, ale o čem to vypovídá?

„Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník,“ zpíval někdy v osmdesátkách ostravský zpěvák Petr Dudešek v písni Bubenické tango s dechovkou, která si nejdřív říkala Muzika bez kapelníka a pak Buřinky.

Kdybyste potkali někde na letišti v New Yorku Jamajčanku Donnoyu Drake, asi by vás nenapadlo, že je to významná představitelka rocksteady, hudebního stylu, jenž předcházel mnohem slavnějšímu reggae. Drobná černoška, co vypadá jako brýlatá úřednice, ale roztancovala v pátek 3. října Malostranskou besedu za doprovodu česko‑anglické sestavy Woodfield Rd All Stars, vedené Neilem Andersonem, zakladatelem ska/reggae labelu Original Gravity.