Bright Eyes v Lucerna Music Baru odehráli horkého letního 17. srpna jeden z těch koncertů, které jsou v době, kdy se nechodí skoro na nic kromě debilních masovek a totálního maistreamu, buď pro absolutní srdcaře a insidery, nebo pro závisláky, kteří ze sentimentu půjdou na všechno kvalitní bez ohledu na žánr.
Možná jsem oboje, fakt je ten, že k Bright Eyes mám dost specifický vztah. Jejich Fevers and Mirrors z roku 2000 bylo mojí branou do zcela nového hudebního světa, kde se potkávala mizérie s poezií takovým způsobem, který mi byl do té doby celkem cizí. Možná neobjektivně se ze mě stal fanoušek téhle poškozené osobnosti, výjimečného Conora Obersta a jeho podivného hudebního deníku. Dost možná i proto, že dodnes skvělé album Fevers and Mirrors jeho hlavní kapely Bright Eyes lemovalo moje druhé americké dobrodružství, extatické koncerty před At The Drive-In, setkání s The Faint (které shodou okolností Oberst spoluzakládal), Omahu, hranív legendárním Sokol Underground a mírnou, ale zato trvalou závislost na raném katalogu Saddle Creek Records – The Faint, Cursive, The Good Live, Desaparecidos, Bright Eyes.
Čekal jsem dvaadvacet let na to, abych viděl Bright Eyes živě. Stálo to za to? Na blbou otázku těžká odpověď. Asi jsem si ten moment představoval naivně trochu jinak. Lucerna Music Bar je, přiznejme si to, vlastně velký bar v centru, kde jsou dominantní 80’s a 90’s video party a kde se taky dělají koncerty. Připočteme-li k tomu fakt, že tenhle večer byl víceméně pro expaty a turisty, kteří byli v masivní převaze (během setu Bright Eyes jsem potkal slovy sedm známých, o dalších dvou jsem slyšel), je to trochu skličující bilance, kterou naštěstí vyvažovala hudba samotná.
Pódiové jiskření a nekašírovaná radost z konečně se dějícího turné, které samosebou odložila pandemie, byla roztomile nakažlivá. Oberstovy tanečky, dikce s na gram přesně odváženou teatrálností, skvěle sehraná kapela s Jonem Theodorem (The Mars Volta, Queens of the Stone Age, One Day as a Lion a další) za bicími, to byla čirá exploze radosti a civilní brilance. Co na tom, že Conor občas (čti často) v pauzách sklouzával k naivně patetickému žvatlání a glosování věcí, o kterých se už moc bavit nechceme a poslouchat je už vůbec. Luxusní set list to naštěstí přebil o tisíc procent – jasně, páteř tvořily logicky songy z posledního alba Down in the Weeds, Where the World Once Was, ale hned třeba jako druhá zazněla An Attempt to Tip the Scales z Feevers and Mirrors, hrálo se i z The People’s Key (Jejune Stars, Shell Games, Ladder Song a závěrečná One for You, One for Me), I’m Wide Awake, It’s Morning (ano, jako první přídavek nemohla chybět First Day of My Life) nebo Digital Ash in a Digital Urn i z Lifted or The Story Is in the Soil, Keep Your Ear to the Ground.
Celkem dvacet songů jako průlet úctyhodnou diskografií Bright Eyes zafungovalo na různorodé publikum veskrze stejně – neviděl jsem nikoho moc korzovat a konverzovat, na baru bylo téměř po celou dobu prázdno. A je vlastně fascinující sledovat, jak Bright Eyes, potažmo Conora Obersta, někteří vnímají jako americký folk s prvky country (ne nadarmo se tomu říká “Omaha sound“) a přirovnávají ho k Bobu Dylanovi. Pro jiné je to plačtivý emo kid se zlomeným hlasem a funerálními texty a pro mě navždycky bude hlavně citlivý punker s jasně vyhraněným sociálně politickým názorem, který doživotně adoruje Fugazi, což je ostatně na sto honů cítit z obou desek Desaparecidos.
To vše v domečku Bright Eyes dává absolutní smysl a takhle jsem to vnímal i já. Anyway, jak by řekl Conor: tohle je moje “long story long“ ohlédnutí za jedním neobyčejně obyčejným letním koncertem, který se prostě musel udát přesně takhle, včetně toho, že Conor odpoledne na poslední chvíli zrušil domluvený rozhovor.