Malé scény festivalu si rock od rocku, pardon rok od roku, budují silnější charakter. Například Petr Svoboda Stage už má vysloveně své genius loci, i EcoFlow Stage letos nabízela skvělé zážitky a na koncerty se tam obzvlášť při zapadajícím slunci moc krásně koukalo. Pódium, o kterém chci mluvit, je ale něco ještě výjimečnějšího. U táboráku to totiž funguje trochu jinak.Tady se kouká do plamenů ohně a nejde tam jen o interpreta, který zrovna drží kytaru a vybírá repertoár. Zpívá se společně z plna hrdla, člověk tu občas klidně zapomene, že měl něco důležitého zaškrtnutého v programu a chtěl být zrovna někde pod velkým pódiem. Část redakce Headlineru se tu takhle jednou zapomněla třeba během The Prodigy a dodnes nikdo nelituje. S Lufťáky jsme tehdy zpívali třeba Veď mě dál, cesto má a bylo nám skvěle.
S Márdim hrál na Táborák Stage i Pítrs. Foto: Šárka Hellerová
Na Táborák Stage, kterou si vymyslel a vykřesává k dokonalosti spoluzakladatel festivalu Petr Fořt, to chodí takhle – jdete kolem a když už tam sedí někdo s kytarou, přisednete si k ohni a přidáte se. Když se ještě nehraje, můžete si na místě sami půjčit kytaru a ujmout se toho sami. Proč byste neměl být hlavní hvězdou večera pro někoho dalšího zrovna vy? Kdo říkal, že na festivalu můžou hrát jen profíci? Jasně, možnost zazářit nabízí taky Karaoke, ale tady se nemusíte snažit nikoho oslňovat, ale toužíte naladit společnou notu, vytáhnout z paty nebo ze zpěvníků všechny milované fláky, které známe z táborů a spolu s kamarády i cizími lidmi, co jen šli kolem, si od srdce zabékat. Někdy u táboráku sedí partička kámošů, jindy se namotá malý dav a když se to povede, vznikne hluboké souznění a vzpomínka na celý život.
Druhý cajon si vzal sám Petr Fořt. Foto: Šárka Hellerová
Kromě muzikantů, kteří se nečekaně rekrutují z návštěvníků festivalu, k ohni rádi zasedají i hudebníci, kteří na festivalu vystupují nebo se třeba jen přijeli na někoho podívat. Letos u táboráku došlo k několikanádherným rodinným setkáním. Třeba písničkář Wóďa dlouho bavil přítomné se svým bráchou a taky houslistkou Terezou Stejskalovou, Vašek Bláha z Divokýho Billa si zahrál se svým tátou, přidala se k nim i mladší generace.
„Bezkonkurenčně nejlepší koncert Rock for People. Na začátek Ideál.“ Takto Vypsaná fixa festival zahajovala.
Nejdéle jsem se letos u táboráku zdržela v neděli a panečku, to zas byl krásný okamžik! Zábavu zrovna táhli Márdi a Pítrs. Hráli písně Vypsané fixy a ukázalo se, že mají jednu výhodu. Jejich vlastní písně jsou prostě už v té kategorii, která k ohni patří. Všichni už to umí zpívat s nimi a kdo ne, aspoň v refrénech se rychle chytne. Zlatá hodinka, kdy kouzelnou atmosféru nedělaly jen plameny, ale taky slunce nad obzorem svižně utíkala a člověk měl ten výjimečný pocit, že je přesně tam, kde má být a všechno na světě je v pořádku.
Naproti Táborák Stage sice už začínali hrát Saxon, ale neměli šanci. Antidepresivní rybička, Bagrista ze Suezu, 1982, Kostel – Biohazard – McDonald a další fláky drželi všechny magnetickou silou pevně na místě. Co ale spolehlivě přitáhne jakýkoliv magnet i se vším kolem? Iron Maiden. A tak se tenhle večírek neprotáhl do noci a všichni, včetně pána ohně Fořťáka a Márdiho a Pítrse, se nakonec přesunuli k Fat Lady za Brucem Dickinsonem. Letošní Rock for People si ale i tak budu pamatovat jako ten, který s Vypsanou fixou začínal a končil.
„Fuj, voda! Iron Maiden chyběl na Rock for People jen hlt dobré slivovice.“ Zde čtěte o koncertu nedělního Headlinera.
Foto: Frank Fišer