Když však kapela tentokrát oznámila pouhých pět evropských koncertů, visel ve vzduchu i nepříjemný otazník: nebudou náhodou poslední? Po operaci hlasivek Jona Bon Joviho nebylo vůbec jasné, zda se frontmanovi podaří navázat na pěvecké výkony a dlouhé koncerty atakující hranici tří hodin, kterými byla kapela po desetiletí pověstná. I přes tyto nejistoty jsem se vydal do Londýna na jeden z nejslavnějších stadionů světa ověřit, jestli to tam Jon stále má.
Po devíti koncertech v newyorské Madison Square Garden navíc nebylo vůbec jisté, v jakém stavu Bon Jovi do Evropy dorazí. Jeden z posledních amerických koncertů totiž Jon ukončil předčasně s omluvou, že dál nemůže. Hlasivky čtyřiašedesátiletého frontmana jej v posledních letech zrazovaly opakovaně, a tak nad evropskou částí turné pochopitelně visela nejistota. Edinburgh, Dublin i první večer ve Wembley však přinesly povzbudivé ohlasy. Já vyrazil na druhý londýnský koncert.
Role předskokana připadla Jamesi Bayovi a nutno říct, že výběr vyšel skvěle. Šestatřicetiletý britský zpěvák dostal se svou kapelou štědrý, téměř hodinový prostor a stylem i energií se k Bon Jovi výborně hodil. Zároveň publikum dostalo možnost vidět interpreta o generaci mladšího, který rozhodně nepůsobil jen jako povinná výplň času před hlavní hvězdou.
Bon Jovi stále dokážou fanouškům naservírovat téměř tříhodinový koncert. Foto: Jiří Matlach
Ve čtvrt na osm se spustilo intro a pomyslným výtahem přijela na pódium celá kapela. Koncert otevřela coververzí With a Little Help from My Friends od The Beatles, kterou si Jon vybral jako úvod všech letošních koncertů. Následovaly střednětempé Beautiful Drug, We Weren't Born to Follow a Lost Highway. Právě během nich bylo cítit, že se frontman postupně dostává do provozní teploty. Za širokými úsměvy byla patrná obrovská koncentrace a snaha mít hlas neustále pod kontrolou. Až na několik drobných zaškobrtnutí se mu to dařilo po celý večer obdivuhodně.
Pak přišel osmdesátkový tandem You Give Love a Bad Name a Born to Be My Baby. To už jsou skladby, které nelze jen bezpečně odzpívat a odehrát – potřebují živelnost. A tu sedmičlenná sestava dodala beze zbytku.
Bon Jovi totiž nikdy nebyli pouze Jon. Tico Torres za bicími je i ve svých dvaasedmdesáti letech neuvěřitelně přesný a David Bryan za klávesami působí, jako by za posledních třicet let téměř nezestárl. Oba jsou základními kameny sestavy prakticky od jejího počátku. Samozřejmě stále zamrzí absence Richieho Sambory, jehož kytara i vokál byly desítky let jedním z poznávacích znamení kapely. Phil X, který převzal roli hlavního kytaristy, je však už dávno víc než pouhou náhradou.
Při Legendary z posledního alba Forever se na pódiu znovu objevil James Bay, aby skladbu odzpíval společně s Jonem. Samotné turné se sice jmenuje Forever Tour, z poslední řadovky však během večera zazněla právě jen tato jediná píseň.
Obavy můžou jít stranou. Kapela je stále ve vynikající formě. Foto: Jiří Matlach
Při baladě Bed of Roses už začínalo být jasné, že před námi stojí Jon Bon Jovi ve skutečně dobré formě. A kapela následně nijak nešetřila ani energií. Have a Nice Day nebo dokonce raritní Hey God (což je možná nejtvrdší song, který kdy nahráli) patří k písním, které by se daly z hlediska hlasové náročnosti klidně obejít, Bon Jovi se do nich však opřeli naplno.
Jakmile pak došlo na dvojici It's My Life a Livin' on a Prayer, tedy dva z největších hitů zahrané hned po sobě, Wembley se proměnilo v jeden obrovský sbor. V tu chvíli definitivně spadly pochybnosti, zda jsou tihle pánové z New Jersey schopni pokračovat ve více než čtyřicetiletém odkazu své kapely.
Po více než dvou hodinách základního setu se Bon Jovi ještě vrátili a přidali kvarteto starých pecek: legendární baladu I'll Be There for You, kovbojský megahit Wanted Dead or Alive a glamrockovou vypalovačku Bad Medicine, během níž se Jon vydal pozdravit první řady. Úplnou tečku pak obstaral kultovní ploužák Always.
Suma sumárum: dvě a tři čtvrtě hodiny dlouhý koncert, zaplněné Wembley a desetitisíce řvoucích i dojatých fanoušků, kteří mohli sledovat něco, co ještě před několika lety vůbec nebylo samozřejmostí. Jona Bon Joviho, který je i po vážných problémech s hlasem stále schopen ovládat jeden z největších stadionů světa s charismatem, jakým disponuje málokterý frontman. Bylo to dojemné, bylo to krásné a mělo to happy end jako z amerického filmu.
S radostí tak můžu konstatovat, že Bon Jovi se v roce 2026 nacházejí ve velmi dobré formě. A jestli mělo toto krátké turné fungovat také jako určitý test, zda na to kapela ještě má, dosavadní výsledky vypadají více než přesvědčivě. Nezbývá než doufat, že nebude trvat dalších sedm let, než rockovou legendu z New Jersey znovu přivítáme v Evropě – a třeba tentokrát i o něco blíž českým hranicím.
Kdo si udělal výlet do Wembley, musí být dojatý ještě teď.
Verdikt: 95 %
6. září 2026, Wembley, Londýn, Support: James Bay