A taky, že si na něj hned první večer třicet tisíc lidí přišlo zazpívat a prožít svoje vlastní emoce. A že to není v žádném rozporu s tím, že ho za jeho písničky dokonale přizpůsobené publiku v kuloárech nenávidí půlka hudební branže (i našich čtenářů zejména na sociálních sítích).
První z koncertů Marka Ztraceného v Edenu byl velkolepý. Možná na začátku haproval zvuk, možná se mu ve správný okamžik neotočilo piano, ale publikum, které na něj přišlo, dostalo, za co zaplatilo. Kapela hrála profesionálně, v notoricky známých písních tisícihlavé sbory zpívaly spontánně refrény, vzduchem létaly konfety, z pódia šlehaly ohně, publikum si nad hlavami pinkalo obří balony. A když přeci jen v první třetině na chvilku spadnul řetěz, hvězda večera ho chytrou dramaturgií zase rychle nahodila.
Na náhody nebyl čas. Na pódiu se jako hosté střídali Rytmus, Marta Jandová, nebo Karel Roden. Marek Ztracený tančil na pianu, rval se davem, aby mu byl blíž, hecoval publikum ke světelné show z mobilů. Uspořádal působivé choreo z barevných karet rozmístěných na sedadlech na tribunách, nebo hrál sám u piana „klasický kus“, aby předvedl, že krom popových „rádiovek“ dovede na klavír složit a předvést i něco náročnějšího. Krom kapely ho doprovázelo smyčcové kvarteto, dechová sekce, nebo vlastní dvanáctiletý syn, kterému aplaudoval celý stadion. A když vzdával hold Haně Zagorové, která zpívala a tančila z projekce, byl to teprve doják se vším všudy. Stručný výčet zajímavých momentů z dvojhodinové show není kompletní, nejdůležitější ale i tak bylo, že Ztracený na pódiu celou dobu působil jako sympatický chlapík od vedle, který nemůže uvěřit, co se mu to – „doprdele“ – v životě stalo.
Nezáleží na tom, nakolik je to upřímné a nakolik je to póza. Kolegové z branže i řada našich čtenářů se mohou rozčilovat, že plných stadionů Ztracený dosáhnul hlavně přes chytrý marketing, podbízivost a leckdy až kýčovité dření emocí. Jenže to všechno okolo spíš dokládá jeho smysl pro detail, pracovitost, porozumění duši tuzemského publika i hudební branže. A vědomí, že úspěch v populární hudbě s písničkami – schopností je napsat a předvést – teprve začíná. Marek Ztracený pochopil českého posluchače. A český posluchač ho za to miluje, tento koncert toho byl důkazem. Nedělá žádné velké umění, ale píše, hraje a zpívá písničky, které má opravdu hodně lidí rádo tady a teď.
„Myslím na vás vzadu.“ „Tohle už nic nepřekoná.“ „Jakou teď uděláte atmosféru, tak se o tomhle večeru bude psát“. Z těchto vět se mezi řádky dala v prvním edenovském večeru číst ta nejdůležitější sdělení o povaze úspěchu Marka Ztraceného, na kterém se stejnou měrou podepsalo i jeho floutkovství a sebevědomí. Právě s ním večer otevřel svým prvním a asi největším hitem Ztrácíš, aniž by si vystřílel munici, a právě s ním v závěru koncertu při songu Pomalu oznámil, že po Foru Karlín, O2 aréně a Edenu se chce po koncertní pauze vydat #smerwembley.
Pokud to znamená, že se skutečně pokusí pokořit slavný londýnský stadion pro 90 tisíc lidí, zní to od lokálního českého umělce jako absolutní šílenost. Jenže podobně šíleně znělo, když před patnácti lety coby cucák mluvil o tom, že vyprodá O2 arénu. Je to přesně ten typ hry a příběhu, které jeho publikum miluje, ať už dopadne jakkoliv.
Hejtovat Ztraceného pro jeho hudbu a texty je dnes ta nejsnazší a čtenářsky vděčná disciplína. S vědomím toho, jaký je rozdíl mezi významy slov „nejlepší“ a „nejúspěšnější“, byl ale první z jeho koncertů v Edenu, který přirozeně končil sborovým zpěvem a ohňostroji, vskutku popově triumfální.