O tom, že jsou díla Františka Gellnera i v kontextu dnešní doby aktuální, svědčí, že je jedním z nejčastěji zhudebňovaných tuzemských básníků. Jeho dekadentní a nihilistický pohled na svět zkrátka rokenrolu konvenuje. Jak se nyní zdá, tak i umělé inteligenci, která zvláštním způsobem zhmotnila název Gellnerovy nejslavnější sbírky Po nás ať přijde potopa.
Ponurou, chladnou a zároveň silně melancholickou báseň Miluju severní nebe si vzal na paškál youtubový kanál ALronica, respektive umělá inteligence, skrze kterou autor stvořil symfonicky metalovou skladbu právě na základě Gellnerových veršů. A výsledek působí na první dobrou dost věrohodně. Jako by píseň skutečně nahráli živí muzikanti a produkčně vypiplali. Ale jen zdánlivě, což se ukáže zejména ve zpěvu a přízvucích.
Prvky umělé inteligence lze vypozorovat, ale je jisté, že v blízké budoucnosti se technologie tvorby umělé hudby ještě zdokonalí a tohle je pořád jen začátek. Už jen samotný videoklip působí vyloženě komicky a trochu odfláknutě. Neustále se proměňující kapela a záběry na chladné obličeje jsou tak nerealistické, až je z toho člověku do smíchu – přitom tady zcela očividně proběhl pokus o co nejpůsobivější vizuál, jenž podtrhne emoce.
Co však už je méně úsměvné, ba naopak děsivé, je samotná hudba, která zpočátku (zejména do první poloviny stopáže) působí až nečekaně živě. Ženský zpěv a proměny intonace tady skutečně emoce vyvolávají, celkový projev působí, že tady se jelo podle algoritmu Within Temptation. Autoři (nebo prompt) do „skladby“ zasáhnuli i textařsky. Do převzatých Gellnerových veršů někdo nacpal vlastní řádky pro refrény tak, aby to působilo co možná nejlíbivěji. Ve výsledku jde o zkomolený mišmaš. Ale co je možná nejzajímavější – některé posluchače výsledek baví, což ostatně demonstrují i vybrané komentáře pod videem. „Dnes jsem tuto skladbu poslouchal snad 10x. Neskutečně nádherné.“, „To je neskutečný, hned mě to na poprvé dostalo, je to skvost.“ Nebo „Sakra, to je pecka. Ten zvuk a hlas je boží. Mám husí kůži. Bomba“.
Připomeňme, že už v roce 1978 stejnou báseň zhudebnila rocková skupina Katapult, která emoci Gellnerových veršů cítila a interpretovala docela jinak. Namísto melancholie, pocitu chladu a rezignace z říhovské verze čiší spíš tvrdý postoj k realitě. To si však už každý může vyčíst po svém. Katapult se tehdy alespoň pokusil básnickou klasiku skutečně zhudebnit. Jejich verze dýchá živými nástroji a má jasnou koncepci. A to je rozhodně sympatičtější než umělohmotný slepenec, který se jako živá kapela jen tváří.